Diagnóza: Blíženec aneb když se celej život hledáš

Víš, co mě hrozně vytáčí na naší společnosti? Že máme všichni potřebu se furt někam škatulkovat. Že se potřebujeme neustále někomu vyrovnat, s někým porovnávat a hlavně… Bejt lepší. Vždyť to všude říkají, všude to píšou. Dělej tohle, dělej tamto, buď taková a taková… Až my samy nakonec nevíme, kdo jsme.

Já jsem byla ještě poměrně nedávno přesně tenhle typ ženský, která měla pocit, že MUSÍ někam zapadnout. Že se MUSÍ najít, protože přesně o tomhle ten život je, ne? Vyrůst, pak hned vědět, co chceš, najít se a udělat si ty děti a nějak odžít…

To jako vážně? 🙄 

Ale jak jsem rostla, sama jsem tak nějak cítila, že nedokážu stát na jednom místě nějak extra dlouho. Škola pro mě byla teror. Furt dokola to samý, přesně daný pravidla. Nauč se to, napiš test na co nejlepší známku a pak asi budeš společností líp braná…

Budeš lepší než tamhleta a tuten. Budeš prostě lepší. Nikdo ti už neřekne PROČ je to potřeba. Snad jen, aby ses dostala na vejšku. Ale už se tě nikdo neptá, zda na tu vejšku jít chceš.

Škola pro mě byla teror. Furt dokola to samý, přesně daný pravidla.

Otázka ve čtvrťáku zněla jasně: Na jakou chcete jít vysokou?

„Nechci jít na vysokou“

„Cože? Ona nechce jít na vysokou? To z ní nic ale nebude…“

Úplně jsem cítila sílu těchto nevyřčených slov učitelů a učitelek…

No nešla jsem tam!

Měla jsem přece svojí lásku, svuj jasnej životní plán. Měla jsem vizi. Ten dům, ten bazén, to dítě, ta hezká práce. Super, o pár let později splněno. I když ten diskomfort byl víc než ubíjející. Ale to je jinej příběh.

Spíš si teď vzpomínám na ty omluvenky kvůli pár pohovorům. Na ty brigády u Malinů, u Heluse, tamhle v Hroznu na place jako servírka. Taky v Nepronu, ve stánku se zmrzlinou…

Začalo to v roce 2014

– ta pořádná jízda. Po maturitě. První honba za penězi a hledání balancu mezi finanční stabilitou a naplněním z vykonávané práce. To byl fakt průser. Když jsem ještě minulej tejden absolutně netušila, že když opustím školu, budu muset od září platit socku a zdrávku, pokud nenastoupím do práce.

Co to jako je? A proč nás to neučili???

A tak jsem hledala…

SEBE. TU práci. Někde se začít prostě muselo…

Červen 2014

Startuju svojí kariéru ve stánku ze zmrzlinou. Později si uvědomuju, že potřebuju víc peněz a není čas to nějak odkládat. Tak zkouším měsíc pájkovat elektrický kartáčky v Nepronu. Nehraju ale podle jejich pravidel, tak mě vyhazujou o dva dny dřív. Díky, zkušenost dobrá, stačí… Jdem dál.

Srpen 2014

Auto Helus. Sukýnky, blůzičky, podpatečky. Služební auto, počítač a jídlo, kdy jen se ti zachce jíst. Prodejce aut je přece terno! To nadšení cítím ještě teď. Stejně tak jako o měsíc později ten syndrom vyhoření. Tyvole, tohle taky není ono. Musím okamžitě pryč, nebo se zblázním…

Září 2014

Albert. Nasadit čepeček, zástěrku a hurá krájet salámy.

„Dobrý den, co to bude? Prosim? Dvacet deka vysočiny? Dobře, tak vteřinku…“

Nezapomenu na tu morkovou kost v té prasečí hlavě. Jak z toho ještě trčely chlupy a já to sekala napůl. Ježiši! Kafilérka. Ten smrad a cigareta na rampě naproti mega kontejnerům plných smradlavých odpadků. A hned nato sváča. Mňam. Dobrou chuť. Za devítku měsíčně, neber to, vstávat ve tři ráno.

Říjen 2014

Tak za barem to umím, pivo zvládnu natočit, tak to bude v pohodě. A mám to doma, viď, tak o co jde. Hlavně, že budu pryč z Alberta…

„Holka, tohle je život. Makat už budeš pořád, s tím se smiř.“

Smiř… Ale co když nechci? A když je to tak, tak přece někde musí bejt TA vysněná práce… Ten smysl života. Ten důvod, proč si všichni tak zakládají na těch známkách a studují všechny ty školy a mají všechny ty tituly…

Nezvládám to!

Leden 2015

Dovoluju si bejt měsíc bez práce a sbírám se z pomyslnýho dna. Chtíč bydlet s Tomem je ale silnější než cokoli jinýho. Chci svojí svobodu, krucinál! Potřebuju ty peníze, přece nemůžu v devatenácti bydlet s mámou, to prostě nejde!

A tak agentura práce, holka! Neber to, když můžeš nastoupit hned zejtra! SONY DADC ve mně zanechává vzpomínky na celej život. To prostě nechceš. Za těch 12 tisíc to ale stojí. Díky tomu následuje bydlení v Plzni a novej džob.

Juhů, vzali mě na soud! Yes!!!

Duben 2015

První vejplata v normální práci. V práci, kde se nemusíš ptát, jestli se můžeš napít nebo jít na záchod. Kde nemusíš lidi prosit ve tři ráno, ať jdou domů, volat do cizích firem s neodolatelnou nabídkou, nebo kde na tebe neječí vedoucí, že máš nakrájeno málo kladenský pečeně, která je v akci.

Soudní zapisovatelka. Jsem tak hrdá… Do tý doby, než zírám na výplatní pásku. Na tu cifru 9900,- Kč. 45 hodin tejdně. Díky Fakt díky.

Tak si k tomu přibírám ještě Avon.

Moje ambice potřebujou rozlet. A tak proč ne. Skoro tři čtvrtě roku tedy jezdím na svoje náklady na prezentace, kde získávám pár kontaktů. Tak dvojka za měsíc náklady, patnácet zisk, a když se to povede, tak trojka. Ale tyjo, fakt se snažím. Chci bejt manažerka. Vydělávat těch pade měsíčně a bejt v pohodě. Jenže…

Tohle taky není ono.

Asi se fakt snažím málo

A hledání pokračuje

Po půl roce mě to na soudu přestává bavit. Motivace nula, přidání nula, kariérní postup v nedohlednu. A tak přestupuju na Okresní státní zastupitelství. To je uper, vychází to na listopad, prosinec, kdy se zrovna berou odměny, takže těch 12 000,- mám. Bezva. Aspoň něco.

Ale tohle taky je strašná pruda. To jednání státních zástupců, kteří si nedokážou napsat ani odstavec v počítači vlastníma rukama.

Sakra, kde to žijem? Copa lidi nemají normální hodnoty? Copa se fakt tady hraje na to, kdo má víc titulů, je větší borec?

Leden 2016

Příští zastávka TOM SPED! Proč si nezkusit pozici dispečerky… Jsem sice študovaná knihovnice, ale tak ježiš. To zní jako vysněná práce.

Tak ne, tohle taky není ono.

Duben 2016

Rezignuju. Nastupuju do Nepronu na SMD a zakládám tišťáky do stroje. Na tři směny, v místě bydliště. To bude oukej. Zařadím se do společnosti a kariéru budu řešit někdy po mateřský. Už nemám sílu.

Po prvních osmi hodinách v nové práci vše radikálně přehodnocuju a pomalu ještě ten den sháním knížku Bohatý táta, chudý táta. Dychtivě čtu všechny ty věci a zjišťuju, že možná nejsem magor.

Narážím na Stáňu z Podnikání z pláže a slzím do polštáře. Chci takovej život. To je muj směr. Podnikání. Doprdele, proč mi to nikdo ve škole neřekl? Proč nás tyhle možnosti neučili?? Kde to sakra žiju?

Připadám si úplně ztracená. Hledám odpovědi v knížkách a na netu a fakt je nacházím, ale můj okolní svět je dost divnej. Myslí si, že jsem arogantní, že jsem blázen. Snad si nemyslím, že  tam někde venku na mě někdo je zvědavej. Měla bych spadnout na zem. A normálně makat. Všichni makaj.

A tak jsem za magora

S notýskem a knížkama na šichtě si plním nějakej pomyslnej sen. Na přesčasech si vydělávám na svůj první web a strašně moc potřebuju světu něco říct. A asi je mi v tu chvíli jedno, že nevím co.

Vzniká můj první web. Podpořím tě. Pak ho přetransformovávám na Finančně v pohodě. Myslím si totiž, jak hodně rozumím penězům po přečtení jedný knížky a chci o tom všechny informovat.

Chci pomáhat druhým.

Přihlašuju  se i do soutěže T-mobile Rozjezdy a svůj nápad prezentuju před touhle miliardou lidí. To je taky hustá zkušenost. Ale dál bohužel nepostupuju.

Tak projekt předělávám na Veronika Zvonková. Píšu články, v listopadu 2016 odcházím z tý super továrny, plný milujících laskavých a přejících žen, a s živnosťákem válcuju online trh svým neopilovaným copywriterským nadáním. Jakýpa copa.

Pár stovek z toho mám. A jo, moc mě to baví. Jsem svým pánem. Ale jíst taky něco musíme, takže je potřeba to začít brát vážně. Projekty typu HYIP jako je Kairos Planet nebo Questra Holding nám už toho moc nevydělaj.

Musím se prostě vrátit do práce. A tak si copywritingem aspoň přivydělávám.

Leden 2017

– asistentka, personalistka. Bezva, to není špatný.

Po dalším půl roce odcházím s životní nabídkou spolupráce a do prosince 2017 pracuju pro týpka s projektem Investpike. Ten se po půl roce rozpadá a já s Viki v břiše nemám jedinou šanci si najít zaměstnání. Tak aspoň brigádničím na home office pro firmu Ateli a vyřizuju maily na zákaznickýcm servisu.

Sem tam píšu nebo překládám anglický články. Taky prodávám pasty na zuby a masky na vlasy od Nuskinu. Ani jedno není moje místo. Už fakt nemůžu!

Únor 2018

Mary Kay. Moje milovaná Mary Kay. To je přece ono! Tohle jsem já.

To nadšení mi nikdo nikdy už nevezme. Stejně tak jako to, co následuje pár měsíců a let potom.

Nebýt Mary Kay, asi bych nikdy nepochopila to podstatný. Díky vesmíre.

V dubnu 2018 rodím, pak jedu nasraná na svůj nefunkční vztah do Tater a vracím se domů k Tomovi, kterej mě vítá s cuclfekem na krku.

Jízda může začít!

Stěhování, novej vztah. Stěhování zpátky. Starej vztah. A otázky s hlavou mezi nohama a řevem.

„Doprdele, tak kdo jsem! Kde je to moje místo. Co mám dělat! Já chci bejt jenom šťastná. Copak je to tak těžký???“

A co že to bylo?

Ty výčitky. Ty pocity méněcennosti a potřeba se zaškatulkovat. Zařadit. Myšlenky typu:

„Musím se změnit a ten vztah bude fungovat. Musím se prostě s tímhle smířit. Musím to překousnout. Musím si zvyknout na tu práci…“

Pocit, že je třeba někam patřit a že musíš něčemu odpovídat, se později ukázaly jako totální hovadina. Pak jsem taky nějak narazila i na ten citát u někoho na instagramu:

A co když tohle je ta cesta? Co když cílem není se najít, ale cesta je to hledání sebe samotný furt a neustále?

Ano. Možná jsem se moc rozvášnila, když jsem měla teď děsnou potřebu vyjmenovat skoro všechny svoje profese, ale když už jsme u těch vzpomínek…

Víš, kdy mně se strašně ulevilo?

Když jsem pochopila, že nikdo z nás nemusí nikam patřit.

Když jsem přijala ten fakt za svý, že si tady každej z nás tak nějak žijeme svoje životy a s některýma lidma je nám líp a s některýma hůř. A tak hledáme tu dobrou společnost, toho super chlapa, fajn kámošku, spřízněný duše…

Hledáme to, kde je nám dobře. Hledáme pozitivní emoce, nový poznatky, který tvoří ty vzpomínky, při kterejch se později usmíváš. Hledáme furt něco. Všichni. Odpovědi na život, odpovědi na svoje pocity. Někdo víc, někdo míň.

Unavovalo mě pozorovat všechny okolo a vidět ty zklamaný výrazy v jejich tvářích, když jsem zase změnila tu práci a nadšeně se vrhla do nové. Když jsem změnila ve druháku ze dne na den styl z barbie na emo a později scene girl na půl týdne.

Když jsem kecky vyměnila za lodičky a později naopak. Když se lidi ve mně nevyznali. Ale copak je to můj problém? Copak musím být hned arogantní, když jen zkouším žít a hlavně CHCI žít? Když hledám a nasávám a čerpám a poznávám, pídím se, zjišťuji a prožívám? To snad ne…

Taky jsem si nechala vypracovat horoskop na míru. Protože to poznávání sebe samotný je to nejužitečnější, čemu jsem se v životě mohla začít věnovat. A díky tomu jsem pochopila podstatu mýho znamení.

Naše nesmrtelnost spočívá v naší nezničitelný touze žít, tak jak chcem my a ne někdo jinej, radši s milionem pochybností, jestli je to dobře, tak jak to chcem, než bez jediný pochybnosti, ale podle představ nějakýho vejtahy. (Zdivočelá země)“

- Jiří Stránský

Tak nejsem blázen. Nejsem divná. Nejsem ani snílek, ani naivka. Je to prej normální. Ta nestálost. Je to pro moje znamení typický. Nerozhodnost, nadšení každou chvíli pro něco jinýho.

Dneska chceš bejt Master Chef a zejtra si jdeš koupit kuchařku a nakoupit všechny suroviny. Za dva dny zjistíš, že tě to nebaví, tak radši budeš spisovatelka. To tě za pár tejdnů na chvíli omrzí, tak se stáváš vášnivou cestovatelkou a spekuluješ nad tím, že si koupíš foťák a budeš profesionální fotografka.

Na hadry na Vinteru koukáš do kategorií lodiček a polobotek na platformě, ale nakonec si hodíš do oblíbených Fila kecky.

Jeden den přemýšlíš, zda neuplatíš učitelky ve školce, aby si tam to dítě nechali tejden, další tejden chceš dát výpověď a bejt 24 hodin se svým smyslem života a hrát pexeso.

Ve sluchátkách posloucháš šumění mořských vln a úplně cítíš tu spálenou kůži na nose od žhnoucího slunce, ale zároveň tě zebou nohy, protože se během setiny v myšlenkách brodíš sněhem při vzestupu na Mount Everest.

V jednu odpoledne jsi přesvědčená o tom, že je super se nevázat, jít do podnájmu a užívat si nezávislost, večer už se nemůžeš dočkat, až vám tu hypotéku fakt schválí.

Jeden den jsi nádherná, druhej den máš pocit, že to zrcadlo je fejk, protože takhle hrozně přece určitě nevypadáš.

Jeden měsíc jíš zdravě a cvičíš jógu, další tejden nevíš, jestli sežereš první ten kebab nebo zbytek pizzy a kolik filmů sjedeš za víkend.

A víš co? Je to normální!

Jestli sis doteď něco vyčítala, tak ti řeknu jen jedno. Vykašli se na to. Já na tom „bejt divná a nestálá“ začala nakonec stavět svoje sny od základů a ono to fakt funguje. A jestli jsem se už našla? No jasně, že ne. Budu se hledat nejspíš pořád. Ale už jsem si na to zvykla, začalo mě to bavit a jak říkám, fakt to není o tom se najít a zůstat stát. Vždyť to by byla docela i nuda.

Není důležitý JAK žiješ. Důležitý je to, jestli tě to baví.

Já vim, že ti není příjemný, když tě někdo nechápe. Když se na tebe někdo dívá jako na blázna a když tě neberou vážně. Ale věř mi, že pokud ses byť jen v jedný z vět tady v tomhle mým super blíženeckým a pro mě naprosto typických chaotickým guláši slov našla, chápu tě víc než si myslíš.

Bejt blíženec není jednoduchý. Ale není to trest. Když se s tím naučíš žít a přijmeš to, je to jedna velká jízda. Dřív bych si vyčítala svoje pocity. Dneska ale vím, že je to úplně zbytečný.

Vím, že mě stejně tak trošku láká řídit to auto a že si asi ještě zkusím změnit džob, možná víckrát, možná už naše plážový podnikání ale pojede a nebude to potřeba, ale asi i tak to udělám, protože chci. Ještě nevím. Asi bych si  chtěla zkusit něco rozvážet – poslouchat v autě písničky, sem tam přibrzdit a kochat se krajinou, vyfotit bláznivý selfíčko s hudbou na pozadí a ještě si za to nechat zaplatit.

To nezní jako špatná práce.

A taky chci zkusit mít zařízený bydlení ve skandinávským stylu, i když vím, že mě to bude bavit možná půl roku. Pak to zase předěláme.

No a co.

Není ten život krásnej? Není to skvělý bejt blíženec, i když je to někdy k zešílení? Není to úžasný, zkoušet všechny  tyhle věci, možnosti a poznávat nový místa, lidi, věci a taky si nabíjet čumák a stávat se zase o něco chytřejší?

Neber to jako prokletí. Ber to jako dar. Udělej z toho tvou přednost. S tebou se nikdy nikdo nudit nebude a tvoje já, tvoje pravý já je jedinečný. Uvědom si to. A uvědom si hlavně to, že škatulkování už nefrčí a že bejt „jiná“ znamená bejt svá, a tedy šťastná. A o to přece jde, ne?

Pokud ti něco tam uvnitř tebe říká, že je čas na změnu, tak tu změnu udělej. Nikde není napsáno, jak se ten život má správně žít.

Šťastná budeš jen tehdy, pokud budeš poslouchat to SVOJE srdíčko, a ne RADY lidí, kteří jsou zaslepeni strachem ze změny. Vzpomeň si na tenhle článek, až tě zase budou soudit za tvojí nestálost. Nejsi sama. Nikdy nejsi sama…

 

Veronika Zvonková
Veru je autorkou knihy Budu máma! a bývalého projektu Moderní máma.

Nyní žije šťastný život bez pravidel a bojuje za lidskost, svobodu a zdravé sebevědomí. Motivuje a inspiruje ženy v cestě za jejich sny a sama sdílí střípky ze svého života bez umělé dokonalosti.

Pomáhá mileniálkám odejít z nešťastných vztahů a postavit se na vlastní nohy s hrdostí a vztyčenou hlavou.

Je také spoluzakladatelkou projektu Ženy z ypsilonu, bývalého projektu a autorkou ebooku UŽ TO NEFUNGUJE! Jak poznat toxický vztah a jednou provždy z něj odejít.

Více o Veru se dočteš tady>>
Komentáře