Jak být skvělou partnerkou a nezešílet z toho?

Vztahy probíráme dnes a denně, protože vztahy a jejich budování je nedílnou součástí našich životů. Ať už je nám 13 nebo 45, umíme lásku procítit do morku kostí celý tělem i duší, ale to, co nás dělá opatrnějšími a bázlivými a celkově co nás v lásce z hlediska věku odlišuje jsou naše zkušenosti. Věřím, že patnáctiletý pár může o lásce vědět víc než manželé po 30 letech, takže věk v tomto směru hrát roli vůbec nemusí, podstatné je se za ty roky života učit z každé své i partnerovy chyby a budovat a budovat a budovat.

To my si pořád jen myslíme, že nějakého ideálního partnera najdeme. Že na nás někde čeká ten princ na bílým koni a sníme o dokonalé pohádce. Realita však sahá za hranici dokonalosti, protože takový vztah se vůbec nehledá. Takovýto perfektní vztah se buduje. Neustále. Fungující vztah musí být jako dvojkolo. Není možné, aby jeden šlapal a druhý brzdil, jak píše Petr Casanova ve svých článcích na webu First Class a ve svých knihách. A nejlepší na tom je, že ten náš partner fakt vždycky zrcadlí naši osobnost. Naše vnitřní já. Tím chci říct, že v první řadě je třeba začít vždy u sebe. Pokud ze sebe dáváme však maximum a tomu druhému to nestačí, dáváme to nesprávnému člověku. Ale tohle už je jiné téma. Dneska bych se chtěla trošku rozepsat o faktorech, které partnerské vztahy pozitivně ovlivňují, resp. abychom si také jako ženy sáhly do svědomí a trošku se zamyslely nad tím, zda náhodou neděláme chyby i my, a ne jen naše drahá polovička…

Perfektní vztah se nehledá. Perfektní vztah se buduje.

Chlapi jsou z Marsu

Nelze porovnávat chlapa a ženskou. Jak píše John Gray ve své knize Ženy jsou z Marsu a ženy z Venuše (na youtube najdeš také audioknihu), je zřejmé, že naše myšlení je prostě úplně odlišné. Na vině je především menstruační cyklus, který může za totální nerovnováhu hormonů v našem těle, což chlapi neznají. Ti jsou emocionálně naprosto v pohodě každý den, každý týden, každý měsíc rok po roce. Co mění jejich nálady a psychické rozpoložení jsou vždycky podněty zvenčí. Jako třeba když je někdo naštve v práci, něco se jim nepovede, přítelkyně je opustí, vydělávají málo peněz nebo se prostě stane něco nečekaného. Vždycky je to ovlivněno nějakou situací.

My ženy? My jsme jeden týden v pohodě, další na pěst, třetí neskutečně sexy a plné energie a ten další chceme umřít a brečíme i u Princezny ze mlejna. Nepotřebujeme žádný podnět zvenčí, abychom mohly mít špatnou náladu. Prostě ji máme. Začneme o sobě pochybovat, nadávat si a totálně se necháme strhnout svými vlastními myšlenkami, které přišly odnikud a které kolikrát ani nedávají smysl. Lidé se k nám mohou chovat hezky, mohou nás chválit a usmívat se na nás, ale my samy v sobě budeme mít to NĚCO, co způsobí v realitě pravý opak, nebo spíše my to všechno budeme vnímat jako pravý opak.

„Sluší ti to.“ řekne ti kamarádka a usměje se, jelikož tím myslí, že ti to sluší. Jenže ty neslyšíš to, co říká. Ty slyšíš to, co chceš slyšet v závislosti na tvé náladě. Pokud nemáš úplně svůj den, slyšíš:

„Vypadáš jako totální kráva, ale nemáš svůj den, tak tě nechám si aspoň myslet, že vypadáš dobře…“

Když se ale cítíš dobře a jsi opravdu v pohodě, pomyslíš si: „Jé, tak si to nemyslím jenom já, to je super!“

Tohle chlap vůbec nemá! Jenže oni ti chudáci ani vůbec nemusí tušit, co se v nás odehrává, protože s nimi o tom nemluvíme! Pučíme se na ně, protože neudělali to, co jsme si v naší hlavě zrovna ujasnily, že by mohli udělat. Nenapadne je vzít nás někam na romantické místo a povídat si s námi o hvězdách a o nekonečné lásce a plánovat svatbu. Na jednu stranu bychom to strašně chtěly, na druhou když někoho takového potkáme, řekneme mu, že o něho nechceme přijít jako o kámoše, protože ho skoro jistě považujeme za teplýho nebo prostě divnýho…

Častokrát neslyšíme to, co nám druzí říkají, ale spíš to, co si myslíme, že oni tím myslí.

My nevíme, co chceme! Máme hormonální výkyvy a musíme se s tím naučit žít a přijmout to, že každý týden se chováme úplně jinak a že máme třeba i jiné myšlenky. Jenže tak jako musíme přijmout tento fakt, tak musíme zohlednit i to, že ten chlap je vlastně někdy fakt chudák a že je obdivuhodné, co všechno si s námi prožívá a jak se k tomu staví. Důležité je podotknout, že aby tam mohla být harmonie a aby ten vztah fakt fungoval a navzájem jste si neubližovali – manipulátorství, výčitky, agrese, nevěra, měli byste oba být se sebou srovnaní. Vztah je totiž vždycky zrcadlo. O tom jsme mluvily v našem úterním živém vysílání, takže nebudu odbočovat. Podíváme se na konkrétní body, jak docílit toho, aby ten chlap byl na nás fakt hrdý a aby nám ze sebe dával maximum a byl s námi šťastný.

1. Neodmítat ho

Tohle je asi první věc, která mě napadla v souvislosti s chlapem. Neexistuje horší způsob, jak chlapa ponížit a jak v něm vzbudit pochyby, pokud ho nepřijmeme takového, jaký je. Myslím teď po sexuální stránce. A já se tomu prostě nedivím, protože chlapi opravdu převážně myslí spodkem a k sexu se často staví jinak než my ženy. Jasně, že taky umí být romantičtí. Ale je známo, že romantičky jsme spíše my ženy a naše fantazie je prostě různorodá. Muži se také zaměřují na prožitek, ale tolik to jako my zkrátka neřeší. Pro ně je to prostě sex. A protože tohle téma je pro ně opravdu mimořádně důležité, jde o jejich nejcitlivější bod.

Jestli si z něčeho fakt dělají hlavu, pak je to to, zda nás dokážou uspokojit. Pokud ne, asi bychom nechtěly zažívat jejich pocity totálního selhání. My to možná tolik neřešíme, ale oni usilují především o naše uspokojení, aby tak dosáhli toho svého a v momentě, kdy je odmítáme, připadá si jako prašivý. Možná jsme prostě unavené. Možná nemáme chuť, náladu… Ale jestli si něco chlap opravdu dokáže vzít osobně, tak je to odmítnutí. Pokud ho odmítáme dlouhodobě, nemůžeme se absolutně divit, že nám uteče za jinou. A pokud ho odmítáme proto, že nás prostě nepřitahuje, je třeba se zamyslet nad tím, proč v tom vztahu dále jsme. Pokud jsme prostě jen unavené a bez chutě a nálady, je třeba mu to vysvětlit. Ale abychom byly unavené 5 dní v týdnu, to už taky není úplně v pohodě a bylo by dobré s tím něco dělat. Schválně mi ukaž na ženskou, která nemá ráda sex… To je jako nemít ráda čokoládu nebo pizzu. Miluješ to, i když se tím necpeš pořád…

Jestli si něco dokáže chlap vzít osobně, tak je to odmítnutí.

Takže jak říkám. Pokud se sexu vyhýbáš, pak to není proto, že se ti nechce, ale spíš proto, že se ti nechce S NÍM. To je průser a začátek konce, o tom vím svoje. Pokud tě ale partner fakt přitahuje, miluješ ho, ale prostě nemáš chuť, řekni mu to na rovinu. „Lásko, promiň, já bych i chtěla, ale jsem fakt strašně unavená, a pokud nejsi nekrofil, nechme to na zejtra…“

Pochopí to, není debil! A když občas přijdeš ty sama od sebe, fakt nebude mít důvod přemejšlet nad někým jiným…

2. Naslouchat mu

To, že chlapům jde jen o sex, není pravda. Jenom o sex jde nevyzrálým chlapečkům, kteří si musí k tomu podstatnému teprve dojít. Vyzrálý muž chce do života ženskou, která mu bude naslouchat a bude ho chápat. Které se bude moci otevřít a odhalit jí i ty svoje nejintimnější sny, přání, touhy a kousky svojí duše. Potřebuje cítit pochopení. Tak jako my… Každý muž má v sobě vnitřní ženu, která touží po pohlazení, něze a hlubokých rozhovorech.

Jako šestnáctiletá jsem za intimitu považovala nahotu. Sex. Jako dvacetiletá důvěru a za tím si stojím i teď, o pět let později, ale po novu tomu přidávám komunikaci. Ono to tedy jde ruku v ruce. Když někomu říkáme všechno, věříme mu. Ale můžeme mu věřit a přesto v sobě ty pocity dusit a už je to zase špatně.

Pokud máme tedy být pro chlapa opravdu tou jeho životní láskou, tou pravou a milovanou, musí mít kromě naší osobnosti po letech vztahu x dalších důvodů, proč nás milovat. A to naslouchání je jeden z nejpodstatnějších faktorů. Když přijde z práce a vypráví ti o tom, co řešil za zakázky a s kým a tebe to absolutně nezajímá, ne, že to dáš najevo! Zajímej se o něj a radši se ho zeptej: „Zlato, prosím tě, vysvětli mi to jak pro blbečka, já nechápu, o čem mluvíš…“

Dej najevo zájem… Jeho mužská ješitnost si bude libovat a on bude mít ten pocit dominance. Důležitosti. Bude si připadat skvěle a bude ze sebe sypat první poslední. Naslouchej mu i v když s tebou mluví o jeho koníčcích, i když třeba autům nebo fotbalu prostě nehovíš. Projev ten zájem a ukaž mu, že ti na něm záleží a že se vůbec o něho zajímáš. Neexistuje nic křehčího než je mužské ego a v momentě, kdy ho zraníš, sakra blbě se to pak dává dohromady. A všimni si, jak se tvůj drahý tváří, když ti něco říká a ty ho třeba jen nevědomky, omylem prostě nevnímáš… Je to tenkej led. Pokud tě vůbec nezajímá, o čem mluví a co ti říká a ty se musíš nutit do toho, abys ho vůbec poslouchala, pak není chyba v něm…

3. Respektovat ho a chválit

Pokud chlapovi nedáme najevo to, že ho jako chlapa vnímáme, nebude to fungovat. Já osobně se třeba na chlapy dívám jako na hrdiny, kteří jsou tu proto, aby nám pomáhali s naším vnitřním já. Aby nás obohacovali a udávali směr a my je následovaly, ovšem hrdé a sebejisté. Aby v nás budili pocity toho, že bez nich to nezvládneme a že jsou důležitou součástí našeho života.

Z opravdových chlapů je cítit sebejistota a smysl pro zodpovědnost. Ví, co v životě chtějí a jdou si za tím a nás ženy ochraňují a starají se o nás, protože ví, že čím lépe se k nám chovají, tím víc jim umíme dát. Zároveň i tady platí, pokud se chlap snaží sebevíc, ale žena to neocení, není to ta správná. Musí tam být láska, musí tam být emoce a touha po společné budoucnosti. Jakési spojení. A abychom tohle všechno jen upevňovali, musíme toho chlapa respektovat. Ne podmíněně, ne nuceně, ale tak nějak automaticky. Měly bychom respektovat jeho názory a zájmy, ostatně takového jsme si ho našly, takže ho teď nemůžeme měnit k obrazu svému.

On taky respektuje to, že nám přes den nemůže dát pusu, protože máme vykonturovaný rty, což nám zabralo asi 20 minut! Taky nás respektuje a pochopí, když spálíme omáčku nebo jdeme večer ven s kamarádkou. Bere nás vážně, když mu něco říkáme a o něco žádáme. Tak bychom měly přistupovat i k němu. Možná se nám jeho jednání zdá špatné, možná nesouhlasíme s tím, co požaduje. Když řekne, že ta růžová police se do obýváku kupovat nebude, protože je růžová a protože na to teď nejsou peníze, protože jste byli minulej tejden na wellnessu, tak je fajn si z toho něco vzít.

Dnešní doba není vůbec taková, že by ženská musela šoupat nohama, když chlap doma zavelí. Že chlap má poslední slovo. To ani náhodou. Ale aby to fungovalo, nemůžeme zase smést všechno, s čím přijde on, ze stolu a jet si podle sebe. Nakupovat za společné peníze za jeho zády apod. A už jsme zase u té komunikace…

Aby se chlap cítil milován a respektován, musíme mu dávat najevo, jak moc nám záleží na jeho názoru a že ho bereme vážně. Potřebuje se cítit důležitě, aby byl šťastný. Chval ho, říkej mu, co máš na něm ráda. Vrátí se ti to! I kdyby neverbálně…

4. Dávat mu najevo, že ho potřebujeme

No… My ženský si často za tu nevěru můžeme samy. Myslím, že chlap, pokud to není vysloveně idiot, nezačne podvádět jen tak. Buď ho odmítáme, nerespektujeme, nebo mu dáváme najevo, že ho vlastně vůbec nepotřebujeme. Jasně, že těch faktorů je víc a nemůžu se tady teď ohánět jen tím, že chlapi jsou vlastně v právu, jenže on se málokdy někdo vůbec zamyslí nad příčinou a řeší rovnou ty důsledky. To je špatně, protože se z toho nepoučí a další vztah je většinou další fiasko.

Teď budu mluvit opět z vlastní zkušenosti, jelikož já jsem velmi dominantní člověk a byla bych nejradši, kdyby se všechno řídilo podle mě. Moje ego je docela v popředí a není den, kdy bych na sobě nepracovala. Jsem si těchto svých nedostatků dost dobře vědoma, ale v krizových situacích se s tím úplně neumím vypořádat. Jakože si hodně věcí beru osobně a strašně se urážím. Navíc jsem byla vždycky vedena k samostatnosti, takže moje dětství v tom hraje velikou roli, že jsem zvyklá si všechno zařizovat a budovat sama, od úřadů po výchovu dítěte a vydělávání peněz. Jenže to není správně.

Na tohle všechno mají být dva. Pakliže tomu chlapovi dáme najevo, že zvládneme všechno, pak k čemu ho tedy vlastně vůbec potřebujeme? V životě jsem se dopustila hodně chyb, ale řekla jsem si, že už žádnou takovou neudělám a že pokud chci mít fungující vztah, musím se začít chovat trošku jako žena a dát tomu chlapovi prostor k tomu BÝT CHLAPEM. A ono to fakt funguje. A my ty chlapy, i když si to mnohdy některé neuvědomujeme, fakt potřebujeme! Kdo nám otevře sklenici s kyselými okurkami a kdo seskládá nábytek? Kdo nám přitluče poličku a dolije v autě směs do ostřikovačů? Kdo zajistí to, abychom zaplatili nájem nebo hypotéku a zároveň neumřeli hlady? Kdo se nám postará o dítě, když si chceme odpočinout? Kdo nám bude vařit čaj a nosit léky, když budeme nemocné? Kdo vybere ten film večer, když už se nám nechce absolutně nad ničím přemýšlet? A kdo vyndá to prádlo z pračky mezitím, co otáčíme řízek na pánvičce? Potřebujeme je. Tak bychom jim to měly dát najevo…

5. Dát mu prostor

Chlap není naše siamský dvojče. Pokud se necejtí třeba na svatbu, jistě k tomu má svoje důvody. A to není o tom, že by nás nemiloval. Ale prostě mu může připadat naprosto zbytečný dávat 100 000 za jeden den, kdy si vlastně podepíšete to, že se milujete. Co když to třeba nevyjde. Co když třeba za 10 let, za pět let zjistíte, že to nefunguje… Zase rozvod, zase problémy, zase peníze, který většinou ani jeden pořádně nemá. Celoživotní budování z hlediska materialismu je pryč, barák se prodává, dluhy se dělí napůl…

My ženský chceme věčnou lásku a aby nám jí ti chlapi přísahali každým dnem, jak jsme pro ně vším a jak s námi zůstanou napořád. A pak prásk, nevyjde to. A co když potkáš chlapa, který tě sice miluje, ale k budoucnosti se staví tak, že ti neřekne: „Lásko, zůstaneme spolu celej život, jsi moje jediná a já už nikdy bez tebe nechci být atd.“? Co když ti řekne: „Broučku, nikdy nevíš, co se může stát…“ ?

Jo. Poprvé mě to vyděsilo. Nebyla jsem na to zvyklá. Byla jsem přesvědčená o tom, že mě ten člověk nemiluje a že se mnou hold nechce být. Dneska to vnímám úplně jinak a sama jsem v té roli, že nechci a ani už nebudu přemýšlet nad tím, jak budou vypadat naše svatební fotky a co budeme mít na sobě  až v pětasedmdesáti půjdeme do parku na lavičku společně krmit holuby. Zaprvé utíkají mi pak ty hezké chvíle, které se dějí teď, a za druhé si tím vůbec nic nepřinesu. A to je podle mě to kouzlo toho vztahu – příliš nepřemýšlet a nedusit toho chlapa, aby nám tu lásku neustále podsouval. Buď nás miluje anebo nás nemiluje, nic mezitím není. Pokud nás nemiluje, pak je pro oba ztráta času v tom vztahu setrvávat, jelikož vzájemně blokujeme místo těm, se kterými to klapne.

Ale i sebevíc milující chlap potřebuje prostor. Potřebuje jít ven s kamarády, zajít na pivko nebo na fotbal. Potřebuje si taky pustit film, který chce on sám a dát si k jídlu přesně to, na co má chuť. Já vím, že teď to může zavánět tím, že pokud tohle není samozřejmostí, pak není  ten chlap sám sebou a o lásce nemůže být řeč, ale já to myslím trošku jinak. Nebo spíš se na to dívám i trošku ze svého pohledu.

Miluju po večerech koukat společně na Marvelovky, ale taky si potřebuju pustit sama něco, pro co mám pochopení jenom já. Třeba Barbie v Louskáčku nebo 16 přání. Taky chci občas koukat na videa o Trackmanii nebo o složeném úročení a ne na seriály… A taky chci jít občas jen tak ven, projít se, sama, aby na mě nikdo nemluvil a nic po mně nechtěl. Jít s kámoškou na drink a pokecat si o všech našich bývalých vztazích a probrat všechny lidi, kteří se v našem životě ocitli a vzpomínat na základku a na střední. Zasmát se a úplně se uvolnit a ukazovat si fotky těch luxusních kalhot, který si vlastně chci teď koupit. Potřebuju jí říct, že ty dva pupínky, co mám, nejsou díky mojí špatné péči o pleť, ale tím, že jsem čuně a že jsem včera večer sežrala na posezení celou tabulku čokolády. Potřebuju jí říct, že jsem tenhle tejden totální frigida a taky, že moje barva vlasů je už moc nudná. A  taky se jí zeptat, jestli neví o nějakém super bomba dlouhotrvajícím laku na nehty. A málem bych zapomněla řešit nad pořádným burgerem  to, jak už vlastně desátým rokem hubnu břicho a furt nemám ty výsledky…

Ale vážně! Tak jako my potřebujeme občas vypadnout, potřebuje to i ten chlap. A pokud si ten chudák nebude moci psát na messengeru s klukama v naší přítomnosti nebo odpovídat na zprávy ohledně práce, narozenin a sem tam prohodit pár písmenek s někým ve stylu „Jak je?“, pak to asi nebude úplně v pohodě. Pokud ho budeme podezírat, že si s někým píše i když sedí na záchodě a hraje hru, pak docílíme jen toho, že si fakt dřív nebo později s někým psát začne. Nechme ho prostě bejt! Přehnaně po něm nic nechtějme, chovejme se přirozeně a dejme mu najevo, že mu věříme a že nevidíme jediný důvod, proč by taky nemohl on občas být sám se sebou. Usnout na gauči nebo odložit ty rozbitý dveře na další týden (ne rok…).

6. Být sama sebou a v pohodě

Nechápu, proč tu nejpodstatnější část píšu až na konec, ale budu předpokládat, že jsi totiž včera viděla živé vysílání na téma vztahy, kde jsme s Haničkou mluvily o tom, jak moc je důležité být sama sebou. Pro jistotu se budu opakovat. Pokud čekáš, že najdeš chlapa, který tě vnitřně zachrání, pak narazíš. Budeš padat z jednoho nešťastného vztahu do druhého a budeš hledat něco a ani nebudeš vědět co, i když si budeš říkat, že to víš.

Nehledej vztah, abys byla šťastná. Buď šťastná, abys našla vztah.

Odpověď je v tobě! Pokud TY nebudeš uvnitř sebe v pohodě, pokud nebudeš vědět, co chceš jak od života tak od partnera, pokud si sama sebe jako žena nebudeš vážit, projeví se to tak, že budeš potkávat chlapy, kteří neví, co chtějí, kteří si tě nebudou vážit a kteří se k tobě budou chovat vlastně přesně tak, jak se chováš ty k sobě.

Jestliže chceš od někoho něco, začni nejdřív u sebe a věř, že sebedokonalejší vztah tě nespasí. Já ho měla.  Potkala jsem člověka, o kterém jsem snila. Ale byla jsem uvnitř tak rozlámaná, nevyrovnaná, vyhořelá a úplně ztracená, stále jsem si jen na něco stěžovala a nadávala na sebe, jak jsem neschopná a špatná a jak nic nezvládnu, že jsem toho člověka prostě nedokázala přijmout. Bylo to prostě silný kafe. To tady asi nebudu úplně rozebírat, teď chápu už všechno to proč a jsem strašně šťastná za to, kde a s kým dnes jsem a jak moc mě všechny ty lekce posunuly. Proto ti chci dát tu radu – fakt začni u sebe. Neřeš hovadiny, neptej se ho furt na to, jestli jsi hezká, nebo jestli nejsi v těch šatech tlustá. Místo toho si radši stoupni před zrcadlo a zařvi na celej byt: „Zlato, pojď se podívat, jak mám sexy prdelku!“. 

Nechtěj po něm vědět, co bude za 10 let a žij prostě pro tuhle chvíli teď a tady. Plánuj s ním, jasně, ale ne ve stylu, koho chceš mít za družičku. Vař mu jeho oblíbená jídla, uklízej a starej se o domácnost aspoň tak, aby se u vás nezabydlely myšičky a aby se při pohledu na záchod člověk spíš nepozvracel než po… a bude to dobrý! Rozděl se s ním o povinnosti, říkej mu svoje pocity, a všechno, co se ti nelíbí, v sobě nikdy nedus. Směj se s ním, ukaž mu, že nemáš problém s tím vystrčit nos z baráku i bez namalovanýho obočí a půlmetrových řas a ukaž mu, že o něco v životě usiluješ. Že jsi osobnost, že jsi žena, která ví, co chce a která se k druhým chová tak, jak chce, aby se oni chovali k ní. Nečekej od lidí a už vůbec ne od partnera opak. Co vyzařujeme, to přitahujeme. Co dáváme, to dostáváme. Začni u sebe a uvidíš, že se změní úplně všechno. Držím ti palce!

Komentáře