Když mě má práce vysává, ale já nevidím jiné možnosti…

Žijeme v době plné možností. Jako generace Ypsilon bychom to měly všechny vědět. Možná víme, možná si to jen neuvědomujeme…

Velmi dobře si pamatuju na svůj první den v nové práci…

„No, to víš, holka. Zvykni si, makat budeš celej život“ znělo z každé strany a já už nabývala toho názoru, že to tak fakt je.

Pracovala jsem ve výrobě u linky jako operátorka. Psal se rok 2016. Brala jsem něco mezi 12, 13 tisícema i s přesčasem. Maximálně jsem se vyšplhala na patnáct, ale to jsem chodila i na dvanáctky. Abych si vydělala na svůj první web. Měla jsem práci v místě bydliště, všichni mi tvrdili, že je to to největší terno, co může bejt, a já jen tiše přikyvovala. Věděla jsem, že chci práci, která mě bude bavit, ale jelikož jsem ani sama nevěděla CO by to mohlo být a moje okolí mě nijak zvlášť v mých snech nepodporovalo, upadla jsem do stereotypu a nevěděla kudy kam. Se sluchátky v uších jsem celá upocená šla na odpolední, přestože venku bylo 35 stupňů ve stínu a na zahradě v bazénu nádherně čistá a teplá voda. Den za dnem. A pak ty noční… Celý den v háji kvůli přehozenému režimu. A ranní, vstávání v pět a hurá ohýbat halíky. Pecka!

Po práci jsem často brečela. Před i po. Kolektiv byl až nelidsky falešný, což na psychiku nepůsobilo úplně nejlíp. 400 ženských na jednom místě. Klasika. Jak já to tam nenáviděla. Ty neustálé stížnosti na jejich životy. Nadávky a urážky na účet lidí, které vlastně ani neznaly. To posuzování a osočování. Hádky kvůli nesmyslům a zlé pohledy, pokud jste náhodou jen trošku vyčnívali z davu. Věděla jsem, že bych musela být blázen, abych dobrovolně v práci, která mě absolutně nenaplňuje, která mě vysává a kde to kvůli všem těm lidem doslova nenávidím, trávila dál třetinu svého života. A za cenu toho, že patnáctého přinesu ještě méně peněz, než kolik je třeba dát na složenky…

Možná tuhle situaci znáš. Možná máš pocit, že jsi přesně na stejném místě a nevíš, kudy kam. Máš závazky – výdaje, které je každý měsíc třeba poplatit a jistá práce ti generuje jistý příjem, se kterým můžeš počítat. Ale připadá ti, že je tvůj život naplněný? Jako celek? Nestává se ti někdy, že přijdeš domů unavená nebo naštvaná na svou práci a v neděli celý den přemýšlíš nad tím, jak tam zítra musíš znovu? A stojíš si za tím, že to JE normální?

Není to v pohodě!

Ujišťuju tě, že normální to není! Normální je občas se naštvat, když se ti zrovna nedaří. Normální je, někdy chtít s prací seknout z hodiny na hodinu, protože zrovna nemáš svůj den. Normální je, že někdy v ní musíš strávit víc času než jsi očekávala, protože to situace zrovna vyžaduje a ty nestíháš. (Samozřejmě bys to měla poznat na výplatě.)

V práci trávíme třetinu svého života. Neměla by nám tedy působit utrpení, ale radost. Peníze nejsou všechno, i když jsou důležité.

Možná máš pocit, že do práce musíš chodit jen pro peníze. Že se tam nechodíš bavit, že ti záleží na tom, abys měla jistotu těch peněz, ale jsi smířená s tou nechutí. Považuješ to zkrátka za normální, protože ostatní to mají dost podobně. Ale dříve nebo později se tvoje pracovní neuspokojení začne stejně odrážet v tvém osobním životě. A je to normální. Protože v práci trávíme skutečně třetinu našeho života. Navíc průměrně od ledna do května vyděláváme jen na daně apod., takže do práce vlastně chodíme skoro půl roku zadarmo. Další třetinu života prospíme, takže pro svůj osobní život máme asi tak stejně času, tedy třetinu, jako pro naše zaměstnání. Navíc nutno připomenout, že do osobního života spadá i řešení nezbytných záležitostí – úřady, nakupování, úklid domácnosti a všechno, co ani trošku nepřipomíná náš volný čas nebo čas pro rodinu. Pokud tedy volíme typ zaměstnání na plný úvazek s běžnou 40 hodinovou pracovní dobou za týden, měly bychom si uvědomit, že veškeré emoce spojené s touto prací máme zakořeněné v sobě a do toho osobního života si je chtě nechtě přenášíme.

A co potom fyzicky náročná práce, kdy se vracíš domů za dětmi, které očekávají nějakou aktivitu, ale ty jsi tak unavená, že jediné, na co myslíš, je postel? Opravdu ti vyhovuje takový život, kdy rodinu a sebe samotnou vlastně vyměňuješ za své zaměstnání v domnění, že ty peníze, které vyděláš, jsou přesně tím důvodem, proč nemůžeš odejít? 

Řeknu ti jednu věc. Těch pracovních pozic je několik. Stovek, tisíc, možná desítky tisíc. S generací Ypsilon přišly neomezené možnosti, ale ty je možná jen nevidíš, protože předchozí generace toto neumožňovaly a lidé okolo tebe jedou stále ve stejných kolejích jako tenkrát. Možná ty změny vidí, , a tak varují i tebe. Podívej, zkus se vykašlat na ty kecy, jak musíš mít vejšku, nebo několikaletou praxi nebo umět jazyky. Že přesně tohle jsou důvody, proč jsi pořád tam, kde jsi. Že nemáš možnosti.

Ne vždycky je to o studiu na vejšce

Myslíš si, že my s Hankou jsme vystudovaly školu zaměřenou na IT, když jsme si dokázaly postavit svůj vlastní web? Nebo že máme ekonomku či obchodní akademii, protože rozumíme tomu, jak peníze fungují a že se zabýváme prodejem, ať už jde o Mary Kay nebo jinou obchodní činnost? Že já jsem vystudovala marketing, a proto se věnuju taky copywritingu a správě sociálních sítí? Ne.

Vystudovala jsem obor knihovnictví – informační služby. Nikdy se mě na to nikdo neptal. Když jsem po maturitě hledala práci v knihovně, místa nebyla. A plat? Asi 11 000. A k tomu šíííleně nudná práce. Čtyři roky jsem studovala na to, abych pípala čtečkou čárové kódy na knížkách, které si čtenáři půjčovali či vraceli. Knížky obalovala, utírala prach z polic nebo zakládala vrácené knihy do regálů atd. atd. Super. Pro mě, pro člověka, který sice miluje čtení a vůni nových knížek, šustění stránek, tohle byla totální ponorka. 

Chci ti tím říct, že v životě to vůbec nefunguje tak, že dobrá škola ti zaručí dobrou práci. Protože, mezi námi, CO je to dobrá práce. Každá máme tu definici jinou, nicméně pro to, aby sis sama určila aspoň trošku tvou představu, zkus si odpovědět na následující:

  • Jaká by měla být náplň mé vysněné práce?
  • Měla by to být práce s lidmi, nebo se jim chci spíše vyhnout?
  • Bavilo by mě vést tým lidí? Někoho motivovat? Být něčí šéf?
  • Potřebuju jistý plat, nebo by mi stačil nějaký základ a zbytek by se odvíjel podle mých schopností, a tedy měla bych možnost vydělat si klidně i přes 30, 40, 60, 100 a víc čistého?
  • Potřebuju mít nad sebou někoho, kdo mi bude říkat, co a jak mám dělat, nebo si umím poradit sama?
  • Kdyby mě ta práce skutečně bavila, byla bych ochotna dojíždět, a tedy dřív vstávat, i kdyby to mělo zpočátku znamenat nějaký výdaj navíc?
  • Jak by měl vypadat kolektiv v mé vysněné práci?
  • V čem jsem byla dobrá jako malá a jakých vlastnosti si cenní mí přátelé, a které bych mohla uplatnit v zaměstnání?

Možná jen prostě nevíš JAKÁ práce by pro tebe byla dobrá. Možná to víš, ale tahle práce vyžaduje roky studia, nebo jazyky. Existuje tedy nějaký důvod, proč si školu nedodělat nebo nenaučit se nové řeči, když na internetu je spoustu dostupných online kurzů? Kromě toho, že to znamená například vzdát se večerních seriálů?

Když jsem pracovala na Okresním státním zastupitelství a brala i s Vánočními prémiemi asi 12 000 Kč (rok 2015), připadala jsem si frustrovaná. Práce byla stereotyp. Sice jsem si oproti fabrice mohla ráno dát u počítače kafe a snídani a prolítnout sociální sítě a na oběd mohla vyrazit do města, ale necítila jsem žádné uznání. Žádný pocit, že jsem přínosem, že někomu pomáhám, že jsem dobrá. Že jsem potřebná. Věděla jsem, že den za dnem budu dělat pořád tu samou práci a budu mít za ni pořád stejné peníze. To pro mě nebylo motivující a měla jsem pocit, že mám na víc. Že moje schopnosti odpovídají něčemu jinému. Že chci větší vzrůšo. Říkala jsem si, zda je to problém, že skoro v žádném zaměstnání nikdy nevydržím déle jak půl roku, i když práci umím zastat tak, že patřím mezi nejlepší. Ale celou situaci jsem vyhodnotila tak, že problém je to, že jsem ještě nenašla TO, co by mě bavilo. Že můj osobní život jde kvůli práci do kytek a má duše strádá. To byl problém. A tak jsem si na papír vypsala svoje požadavky a suverénně vyvěsila na nástěnku nad počítačem v práci. (To nebylo moc vhodné, ale nevadí. Chtěla jsem to mít stále na očích.)

  • Kontakt se zákazníky
  • Hezká kancelář, top kolektiv
  • Možnost jíst a pít fakt kdykoli se mi zachce
  • Komunikace i v angličtině
  • Možnost vydělat si víc peněz, než mám ve smlouvě
  • Smlouva naneurčito
  • Možnost kariérního růstu

Využívala jsem tedy pravidelně mých oblíbených portálů prace.cz, jobs.cz, indeed.com apod., a posílala životopisy s motivačními dopisy jako divá. Když jednoho dne jsem JI našla. Asi měsíc po tom, co jsem si sepsala požadavky na vysněnou pozici, jsem podávala výpověď a o pár dní později nastupovala na pozici dispečerky. Bez praxe, bez vystudování logistiky, bez bravurní komunikace v angličtině…

Tím jsem ti chtěla říct jen jedno. Že pokud víš, co chceš, vždycky je nějaká možnost. Vždycky je ta cesta. Plánuju speciální článek zaměřený na životopis a motivační dopis, který MNĚ pomohl dostat vždycky tam, kam jsem chtěla, tak třeba pomůže i tobě.

Je to tvůj život, ne život ostatních

Ale věř mi, že se nemusíš vůbec stydět za to, že střídáš zaměstnání, že máš chuť zkusit práci takovou a makovou, jen proto, že ve tvém okolí nikdo takový není. Někteří z mého okolí dodnes nerozdýchali to, že se živím jako kosmetická poradkyně Mary Kay (ještě před dvěma lety jsem ani nevěděla, že existuje báze pod makeup a séru na řasy), k tomu sem tam přiberu nějakou zakázku na napsání článku či otextování webu, dělám obchodní zástupkyni pro jednu paní a pro jednu firmu píšu články a spravuji fb. Kromě Mary Kay a našeho tohoto našeho projektu s Haničkou se to tak nějak různě obměňuje. Ale mně tenhle systém naplňuje. Pracuju z domova, jsem na mateřské, každým dnem mám možnost se naučit něco nového. Miluju ten adrenalin, tyhle možnosti a především to, že všechno, co dělám, je přínosem pro druhé. A já jsem ta, kdo se na tom minimálně podílí.

Můj „příběh“ můžeš brát jako inspiraci. Může ti třeba otevřít oči v určitých ohledech. Měla jsem to štěstí, že moje maminka mě odjakživa vedla k tomu, abych poslouchala svůj vnitřní hlas a navzdory tomu, co říkají druzí, si ty sny plnila podle sebe. Za to jsem jí dodnes neskutečně vděčná, přestože ve škole si představovali, že budu studovat minimálně do 26 a rodina ve mně viděla právničku nebo spisovatelku. Dneska už vím, že spisovatelkou vlastně můžu být taky, stačí si jen sednout k počítači, začít psát, vzdělávat se v tomto oboru, a ideálně mít třeba 30 000 kč bokem na vydání knížky, i když i dneska jsou možnosti tzv. crowdfundingu. To už je ale úplně mimo téma. Navíc i redaktorky hodně berou, co jsem koukala. Nova, Prima, ČT 1, Zak, nebo časopis Pestrý Svět… Takových možností, že to ani není možný!

Jsme mileniálky. Máme neomezené možnosti, o kterých se předchozím generací mohlo jen zdát. Měly bychom jich využít…

Věř mi, že není normální pracovat někde, kde nepociťuješ to vnitřní naplnění. Že není normální se do práce netěšit a každé ráno vstávat s nechutí a pocitem, že musíš. Všichni pracujeme pro peníze, ale je jen na nás, jakým způsobem ty peníze budeme vydělávat. To ovlivnit můžeme. A i ty máš v sobě schopnosti, které nemám já, které nemá Hanička, které nemá tvoje kamarádka nebo mamka. Možná skvěle vaříš a miluješ to.

Co se zkusit obrátit na některou z restaurací a poslat jim vyšperkovaný motivační dopis o tom, že sice nemáš praxi s vařením, ale že jsi tak dobrá, že se jim klidně předvedeš a budeš ta, díky které se jejich zákazníci budou neustále vracet a tržby budou jen narůstat?

Co když máš cit pro grafiku? Co takhle založit živnost, která stojí jenom litr, a pokud nevyděláváš majlant, nijak extra tě kromě ročního daňového přiznání (což není nic hroznýho) nic nečeká, a zkusit navrhovat loga? Webové stránky?

A co když jsi hubená a moc hezká, ale na ruce asi tak stejně dobrá jako já? Co zkusit modelku? Podívej, máš ohromný možnosti. Neztrácej čas a využij toho. Nebudeš litovat. Litovat budeš jen toho, že mezitím, co jiní stoupají výš, ty budeš stále na místě a uvnitř budeš umírat víc a víc. Jen proto, že ses bála. Vzpomeň si na svoje dítě, které se taky naučilo chodit, i když několikrát spadlo. A pokud nemáš dítě, vzpomeň si na sebe, jak jsi nastupovala do první třídy ochrnutá strachem a nechutí, ale z devítky jsi odcházela s pláčem…

 

Komentáře