Když naše duše zeje prázdnotou a život se nám nenápadně hroutí

 

Poslední dobou často chodím ven. Dříve jsem to nedělala. Můj život byl plný stereotypu a nenávisti k sobě samotné a vlastně snad asi i ke všemu, co do něho spadalo. Nevěděla jsem proč, neuměla jsem to všechno tak zanalyzovat a hlídat si ty myšlenky, jako umím dneska. Ale pamatuju si moc dobře ty pocity…

Proto s oblibou venku pozoruju lidi okolo sebe, především ženy a přemýšlím nad jejich životy. Vidím různé ženy různých tváří, různých typů a postav. Všechny jsou různě oblečené. Ale mám pocit, že většinu z nich něco hodně spojuje… Něco, co není na pohled viditelné. Něco, co máme každá v sobě hluboko uvnitř…

Odmítání svého pravého já

Pamatuju si i na momenty, když jsem začala všechny ty ženy v reálu pozorovat pozorněji. Jakto, že se tak moc odlišují od těch instagramových? Od těch, které vidím denně v televizi, v reklamách na billboardech a v časopisech? Jak je možné, že žádnou takovou nevidím, když jich je přitom všude tolik? Došlo mi, že to jsou nejspíš ony. Normální ženské, které ale na fotce za použití několika filtrů vypadají úplně jinak. Ženy, které sice mají hezká těla, ale která jsou v MHD zakrytá oblečením, kdežto na instáči všude lítají ty dokonale vyrýsované nahé zadky a perfektní bříška. Proč tam je ale takových žen tolik a tady tak málo? Tady venku, v reálném světě?

A to je přesně ono… My jsme všechny tak strašně zmedializované, tak moc pohlcené nějakou tou idealistickou představou o dokonalosti, že nejsme schopné přijmout sebe takové, jaké jsme teď a tady a vnímat svoje já naplno. Snažíme se sebe samotné přetvářet v úplně jiné, někdy až mýtické bytosti pomocí filtrů, které nám aplikace v telefonech nabízí, a světu se prezentujeme jako dokonalá osoba. Na sociálních sítích se líbíme stovce lidem, ale ve skutečnosti v té tramvaji nebo na procházce s dítětem nás nikdo nepozná. Proč to děláme? Proč zapíráme svoje já a odmítáme se přijmout takové jaké jsme? 

Zkus se teď zamyslet. Ale opravdu upřímně. Jsi jedna z těch žen? Máš taky potřebu si většinu fotek projet filtrem, nebo nafotit 500 selfíček s tím, že možná jednu po důkladné úpravě zveřejníš, aby svět nezapomněl na to, jak vypadáš a aby sis aspoň na pár minut díky lajkům dokázala, že jsi krásná?

Jenže ty jsi krásná! Ty jsi krásná i bez těch pitomých filtrů. A víš proč? Protože jsi to TY! 

Zeptej se sama sebe upřímně. Proč se nemáš ráda? Co ti na sobě tak strašně vadí, co nejde změnit? Jen to, že nevypadáš jako ty holky z různých soutěžích krásy? Proto jsi ošklivá? Protože neodpovídáš ideálu dnešní doby? A co je teda ten ideál? To už nevíš, viď?

I když nám to někdy možná připadá těžko uvěřitelné, je mezi námi spousta žen, které by daly cokoli za to, abychom vypadaly zrovna jako my…

V době baroka byly za ideál krásy považovány obézní ženy a nikomu to nepřišlo zvláštní. Ty máš větší zadek a trošku širší boky a automaticky vykupuješ eshopy s produkty na hubnutí a stahovací hadry, aby ses na maximum přiblížila tomu, co vidíš v televizi. A já ti řeknu jedno. Až budeš vypadat jako to, co vidíš v televizi, stejně nebudeš šťastná! A víš proč? Protože TEĎ nemáš ráda sebe takovou, jaká jsi teď. Protože TEĎ o sobě přemýšlíš jako o někom špatném a vnitřně se svými myšlenkami totálně trýzníš a máš pocit méněcennosti. A přitom to postavou vůbec, ale vůbec nezměníš. Můžeš si nechat předělat nos, můžeš jít na liposukci, můžeš si totálně změnit šatník, ale pokud nezměníš přístup k sobě TEĎ, nezmění se nic, i když si myslíš, že jo. 

Vzhled není ten problém

S oblibou koukám na svoje staré fotky ze střední. Byla jsem krásná. Moje vlasy jsem si tehdy barvila na tmavší hnědou, abych vypadala starší a pyšnila se dlouhýma štíhlýma nohama. Měla jsem moc hezkou postavu a mohla nosit téměř jakékoliv oblečení.

Pamatuju si, jak mě tenkrát při cestě z praxe zastavila nějaká bezdomovkyně a ptala se mě na to, zda nejsem modelka. A jednou u autobusáku při pokecu s kamarádem na mě zírala nějaká paní… Když si všimla, že jsou mi její pohledy nepříjemné, omluvila se se slovy:

„Pardon slečno, že na vás tak zírám, ale vám to strašně sluší. Jste krásně oblečená. Já když vidím dneska některý ty holky, co na sebe oblečou, to je katastrofa. Jak starý mladý, ale vám to fakt hrozně sluší.“

Strašně to hřeje u srdce, když si na to vzpomenu. Ale víš jaká byla realita? Každý den jsem chodila po škole a ze srdce nenáviděla hubené a krásné holky. Vždycky se mi úplně sevřel žaludek, když jsem viděla některé ty z modelingových agentur, jak jim to neskutečně sluší, jak jsou oblečené… Doma jsem jim potají sjížděla profily a hltala každou jejich fotku a užírala se svým vzhledem a tělem. Připadala jsem si strašně tlustá. Investovala jsem spoustu peněz do produktů na bělení zubů, každou chvíli vymýšlela nové účesy, měnila kosmetiku jak na běžícím páse a vstávala do školy o hodinu a půl dřív, abych si vždycky poctivě vyfoukala hlavu, protože co kdybych ty vlasy měla zplihlý! A jít do školy v culíku? Ježiši, nikdy v životě! 

Pamatuju si na ten svůj depresivní den, kdy jsem stála na Míráku s cigaretou a se dvěma kamarádkami po svém boku a zírala na toho nádherného kluka, který stál v hloučku kamarádů opodál. Jednoho z nich  jsem znala i já. V hlavě mi běželo jen jedno: „Bože, zrovna dneska ho musím potkat, když vypadám tak strašně. Neměla jsem si ten culík vůbec dělat.“ O chvilku později přišel ten můj známý k nám, aby mi řekl. „Hele, Veru, Honza říkal, že vypadáš jako bohyně.“ 

Nevybavuju si moc přesné znění, ale pamatuju si ten pocit, když jsem si uvědomila, že to myslí vážně, a že se na mě fakt otáčí a nesměle se culí. Můj mozek to prostě nedokázal pochopit.

Tohle sem nepíšu proto, abych si tady kompenzovala nějaký ztracený sebevědomí před šesti lety, ale proto, protože i ty to možná vnímáš dost podobně. Nebo jsi vnímala. Proto ti tím chci říct, že vůbec nezáleží na tom, jak vypadáš.

Dneska jsem úplně někdo jiný. Mám popraskané bříško po Viktorce, stehna a boky také samou strii a moje dříve pevná a krásná prsa, která jsem považovala i v té době za věšáky, rapidně klesly dolů. Obličej nemám tak vystouplý jako dříve, myslím lícní kosti, a zoubky možná trošku zažloutlejší než předtím. Když se usměju, objeví se menší vrásky a vlasy už nemám tak kvalitní.

A víš ty co? Jsem se sebou spokojená jako nikdy předtím! Protože jsem pochopila, že každá z nás řeší průsery, problémy, nesmysly, ale i závažné věci a že to, co vidím u druhých, je jen obal. To, co dělá ženskou skutečně nádhernou, není ani pleť, ani tělo, ani oblečení a ani vlasy. Ale její postoj k sobě samotný.

Ženská krása nespočívá v tom, jak žena vypadá, ale v tom, jak sama sebe vnímá.

Tohle si uvědom. To je totiž to nejvíc sexy. To je to, co je nejdůležitější a na čem nejvíc v životě ženy záleží. A to je taky přesně ten důvod, proč takové ženy, bez ohledu na to, zda mají celulitidu nebo ne, mají šťastný vztah.

Sebezapření jako začátek konce vztahu

Možná se tě to nemusí týkat přesně v tomto ohledu. Ale nemáš třeba pocit, že už nejsi ta, kterou jsi bývala dřív? Že jsi teď na tý mateřský, celý tvůj život se točí jen okolo toho dítěte a očekává se od tebe, že jakmile se manža vrátí z práce, bude doma uklizeno a teplej oběd? A jak to máš jako všechno stíhat? Kde máš najít ten čas na sebe? Na svoje koníčky? Vždyť to přece jinak nejde…. Proč by sis kupovala kosmetiku za tři tisíce, když díte potřebuje boty. Proč bys měla jít na dvě hodiny třikrát v tejdnu do fitka, když doma je třeba vyžehlit všechno to oblečení….

Ale víš co ti řeknu? Že tomu tvému, ať už je to manžel nebo přítel, to je jedno, vůbec nezáleží na tom, jestli má doma každý den nažehlený komínek triček a tříchodové menu…

Možná ti to neřekne do očí, protože možná spolu ani už moc nemluvíte. Možná se ti vyhýbá nebo ty jemu. Možná máš pocit, že tě jako ženu nerespektuje a s ničím ti nepomůže. Ale, podívej. Možná tě to teď bude bolet, ale ona to není jeho chyba…

Chlap nebude šťastnej, když bude žít na hotelu a jednou za čas na tebe počká 4 hodiny, než se vypravíš, abys ze sebe udělala člověka, abyste šli aspoň do blbý pizzerky na večeři bez dětí. Jeho nezajímá to, co jsi celej den dělala a kolik plenek malej nebo malá počůrala. Víš co ho zajímá? Co on si skutečně přeje a co on hlavně potřebuje k tomu, aby mohl jako muž fungovat a hlavně se tak cítit? Jsi to TY…

Ty, ta svá. Ta, kterou si našel nějakou dobu zpátky. Ta, která se na prvním rande uculovala a namotávala si pramínek vlasů na prst. Ta, která ho obdivovala a považovala za superhrdinu. Ta, ze které cítil respekt, a díky níž jeho mužnost mohla nabýt gigantických rozměrů. Ta, které by snesl modrý z nebe a kterou by chtěl opatrovat, chlubit se s ní kde jen to půjde a dokazovat jí, jak moc pro něho znamená. Ta, kterou by podporoval v jejích snech a těšil se z jejích zálib, koníčků a úspěchů.

Realita je taková, že on přijde domů z práce a už ví, co ho čeká. Ví, že ho přivítá s pochmurným „ahoj“ jakási šedá myška ve vytahaných teplákách a tričku se skvrnou od oběda uprostřed. V práci měl docela frmol, tak by si rád odpočinul a vypnul hlavu, ale jakmile si sedne na gauč, začne to:

„Hm super, myslela jsem, že si aspoň na chvíli vezmeš malýho, potřebuju dověsit to prádlo. A koupil jsi ty rohlíky, jak jsem ti psala? Nestihla jsem dojít do krámu, protože malej celej den řval jak blázen. No, dobrý, když vidim, jak se tváříš, nebudu tě obtěžovat.“

„Prásk“ zabouchnou se dveře, a než chlap začne jakkoli zareagovat a cokoli říct, už ví, že klid se nekoná. Má pocit, že je k ničemu, že je neschopnej, že ho v téhle rodině nikdo nerespektuje, v práci problémy, ženská doma ječí a už má toho dost. Sebere se a jde do hospody vyřešit tohle všechno alkoholem, nebo si aspoň jen postěžovat s někým, kdo má doma to stejné.

Pořád si myslíš, že je to všechno jeho chyba? Co kdyby přišel domů z práce a všechno by bylo jinak? Co by se asi stalo, kdyby otevřel dveře a mezi nimi by mu okolo krku skočila krásná a upravená dáma, která se ho začne ptát, jaký měl den a s úsměvem oznámí:

„Promiň zlato, dneska jsem toho moc nestihla, k večeři si ohřejeme párky, ale chtěla jsem se ti líbit a říkala jsem si, že bychom si dneska mohli udělat i hezkej večer. Domluvila jsem hlídání na víkend a ráda bych, abychom byli taky trošku spolu. Co ty na to?“

Jsem přesvědčená o tom, že v ten moment by nedokázal odpovědět vůbec nic, ale pokud byl normální ještě předtím, než sis ho našla, protože jen ty sama víš, proč jsi zrovna s ním, zářil by teď štěstím. Najednou by měl zase důvod proč se ti líbit, proč o tebe bojovat. Probudila by se v něm ta žárlivost a ten ochranářský instinkt….

Podívej, on se s tebou nedal dohromady, protože umíš dobře vařit a seš perfektní hospodyně. On se s tebou dal dohromady a udělal si s tebou dítě, protože věřit, že ty jsi ta, se kterou chce bejt. Ta, kterou miluje takovou, kým jsi byla, když jste se poznali. Protože jsi byla osobnost. Měla jsi svoje zájmy. Dbala jsi o sebe. Sršela z tebe energie.

Uvědom si, že pokud ty jsi dopustila, aby se z tebe stala šedá myška jen proto, že máš děti, není to jeho chyba. On je totiž pořád stejný, jen má teď víc starostí, protože pro vás vydělává peníze, aby vás uživil a aby sis mohla i ty koupit to, co chceš. Pomáhá ti s dítětem a i když možná neudělá všechno hned a musíš mu plno věcí připomínat, tak to není proto, že by to byl lempl a budižkničemu, ale proto, že by možná raději ten čas namísto domácího kutění strávil s tebou v klidu a bez starostí. Bez toho, aby se neustále muselo něco řešit. Bez toho, aby musel furt dokola poslouchat ty kecy o tom, jak jsi tlustá, jak vypadáš hrozně a jak tě všechno štve a to, že on si to vůbec neumí představit. Ne, neumí. Ale ty si zase neumíš představit jeho situaci…

Možná to u vás nevypadá přesně takhle. Možná se s tím úplně neztotožňuješ, ale věř mi, že to je přesně to, co vnímám u všech těch žen jako to, co je spojuje. To, že každá ta žena má uvnitř silnou a krásnou sebevědomou ženskou, na kterou ale většinou úplně kašle a pak se diví, že její vztah sužuje nevěra.

Dá se s tím něco dělat…

Chceš bejt šťastná. Pokud ne, tak lžeš teď především sama sobě. Každá chceme bejt. Ale já ti říkám narovinu, že pokud se aspoň trošku nezamyslíš nad tím, kým nyní jsi a kým chceš být a nezačneš pro to něco dělat, vůbec nic se nezmění. Možná ti tohle všechno připadá jako nesmysl. Možná si říkáš, že se moc zastávám chlapů. Ale věř mi, byla jsem jedna z těch šedých myší a už nikdy nedopustím ve svém nynějším vztahu to, co jsem dopustila dříve. Protože kdybych byla tou, kým jsem byla dříve, nemám nyní tak úžasného partnera, který mi pomáhá s vařením a který se na mě směje při každý příležitosti a zahrnuje ohromným množstvím lásky. Protože to, co vyzařujeme, co taky přitahujeme. Co dáváme, to dostáváme.

A pokud ty sebe nepostavíš na první místo, pokud si sama sebe nezačneš vážit a nepřestaneš se porovnávat s ženskejma, který dost možná v hlavě řeší podobnej problém a budeš kašlat na svoje koníčky a na všechno, co tě dělá tebou, dříve nebo později nejen, že tvůj miláček to přestane dávat a začne zdrhat jinam, i kdyby minimálně jen na nějaké online seznamky, ale ani pro to dítě nebudeš zrovna moc dobrým vzorem. Věř mi. Změň sebe a změní se úplně všechno. Vím, o čem mluvím. A budu ti moc držet palce a vím, že to zvládneš, pokud fakt budeš chtít….

Komentáře