Když vypneme wifi aneb Svět v opravdové realitě

Možná se může zdát, že článek tohoto tipu ani není třeba. Že stačí jen ten nadpis, abychom si uvědomili, že jsme vlastně dost zamotaní v té mediální síti, ať už jde o televizi, počítač nebo telefon. Možná si toho nejsme vůbec vědomi, že naše oči hypnotizují profilové fotky naprosto cizích lidí místo očí našich blízkých a různé naprosto irelevantní informace k nám proudí rychlostí světla. Naše mysl se topí v té změti myšlenek a podsouvá nám milion domněnek o nás samotných. Víme, že nám to dobře nedělá, ale přesto se tak nějak z té virtuální pasti nedokážeme vymanit…

Je to závislost?

Jasně, že je telefon závislost. Jen se zastav a pozoruj lidi okolo sebe, pokud zrovna nebudeš zírat na svůj display. Uvidíš lidi převážně z naší generace, kteří zírají do svých chytrých telefonů, ať už sedí v autě jako spolujezdec na zadní sedačce, na zastávce, v autobuse, v restauraci, čekárně u doktora… Je to hezký pohled? Sami jsme takoví, jen si to většina z nás nechce přiznat, a to je ten problém. Život nám uniká mezi prsty a ty nejobyčejnější momenty, které jsou naprosto jedinečné, absolutně ztrácí svůj smysl. Pokud si dokážeme uvědomit, že jsme na sociálních sítích závislí, máme téměř vyhráno. Dost o tom svědčí fakt, že ráno se probouzíme s automatickým zapínáním wifi a večer je naší poslední činností její vypnutí…

Život nám uniká mezi prsty a ty nejobyčejnější momenty, které jsou naprosto jedinečné, absolutně ztrácí svůj smysl.

Zdravá inspirace nebo pěstování závisti a žárlivosti?

Na sociálních sítích nacházíme jedince, kteří se reklamou živí. Zveřejňují střípky ze svých životů a jejich příjem většinou nebývá malý. Chlubí se tedy značkovým oblečením, různými propagačními produkty a fotografiemi z jejich cest. Ať už je instagram skutečně jejich obživou nebo dostávají pouze produkty od firem zdarma a dělají jim tak reklamu či prostě jen ukazují svůj luxusní život bez jakýchkoli záměrů, v nás narůstá pocit méněcennosti. Mnoho takových lidí nás inspiruje, to ano, protože si díky nim rozšiřujeme obzory o tom, co právě frčí, nebo co by nám prostě mohlo ten náš život ještě víc zjednodušit, ale do našeho podvědomí se ve velké většině zakořeňuje ten pocit mála. Pocit, že to, co máme, nám nestačí a chceme víc. Najednou považujeme náš život za všední, ačkoli jsme s ním vlastně i spokojeni. Máme rádi svoje oblečení, máme pocit, že disponujeme optimálním počtem párů bot a kabelek. Milujeme naši kuchyň.

Jenže když během dne rozklikneme všechny ty fotky, abychom zkrátka zabili čas a podívali se, co je ve světě nového, ačkoli nás to vlastně ve skutečnosti vůbec nezajímá, narazíme na fotky modelek, nádherných domů s desetinásobně luxusnější kuchyní, fotografie šaten s nespočtem těch nejkrásnějších kousků, jaké si dovedeme představit a aut, které v nás budí další přesvědčení o tom, že ta naše rachotina před barákem je vlastně úplně trapná.

Nemá to logiku. Říkáme, že se inspirujeme, ale většinou se spíš vnitřně tak nějak ničíme a zahanbujeme. Porovnáváme sebe a své životy s jinými a pokud se náš názor nebo náš život jako takový nějak odlišuje od té většiny, uvnitř nás se rodí pocit, že je s námi něco možná špatně. A dost možná to v sobě opět potlačujeme a tvrdíme, jak to máme všechno plně pod kontrolou…

Hledáme emoce

Všechno, co děláme, v nás vyvolává nějaký pocit. Jako lidé usilujeme od počátku prakticky o jedno. Cítit se co nejlépe. Všichni chceme být šťastní. V této době jsme ale tak moc polapeni v té změti možností, názorů a příležitostí, že nevíme, co sami se sebou. Balancujeme mezi realitou a sociálními sítěmi, kde hledáme pochopení, protože v realitě nám většinou starší generace naše sny upírají na základě svých zkušeností a máme pocit, že nám nikdo nerozumí. Ta realita se nám tolik nelíbí, protože virtuální svět je mnohem jednodušší. Svůj názor je lepší napsat do komentáře a schovat se za displayem, než někomu říct něco do očí. Místo upřímného „Sluší ti to“ je přece snazší a rychlejší dát k fotce „To se mi líbí“. Nemusíme si platit psychologa, pokud nás něco trápí – stačí si přečíst článek, který mluví o našich problémech…

Máme pocit, že nám nikdo nerozumí a pochopení hledáme na sociálních sítích.

Chceme se nějak cítit. Chceme se cítit dobře. Plní lásky a hlavně pochopení. Sociální sítě jsou plné různých názorů a lidí, jejichž životní styl je nám blízký. Lidí, kteří jsou snadno dohledatelní. Dělá nám dobře zjišťovat, že na světě jsou lidé, kteří řeší to stejné, co my. Že na to všechno nejsme sami. Uvědomujeme si ale to, že ve skutečnosti máme okolo sebe, myslím v reálném životě, velkou spoustu lidí, díky kterým vůbec na nic nejsme sami? Že tu je naše rodina, přátelé i známí, se kterými z časových důvodů osobní setkání neustále odkládáme, přitom denně na sociálních sítích strávíme jen tak 3-6 hodin?

Uchovávání vzpomínek

Zkus si uvědomit ten pocit, když sedíš u toho telefonu a zíráš na tu zeď a na všechny ty fotky a příspěvky a komentáře, které v tobě vzbuzují milion pocitů. Je ti fajn, nebo se cítíš provinile? Říkáš si, že stejně máš čas a není co dělat? Říkáš si, že je to normální a že na tom není nic špatného?

Co se ale stane, když tu wifinu vypneš? Zpozoruješ, že okolo tebe jsou věci, které normálně ignoruješ. Uvidíš, že lidé tam venku mají nějaké oblečení, nějaký účes a že jejich make-up, i když je sebedokonalejší, nevypadá tak dobře jako na fotkách. Moc ti to tam někde hluboko uvnitř nedává smysl, protože mozek je zkrátka zvyklý hlavně na ty virtuální lidi, i když jsi v lidmi běžně v kontaktu neustále.

Možná se bez sociálních sítí prostě nehneš, protože potřebuješ být online kvůli práci. Potřebuješ vyhledávát klienty, rozhazovat sítě, šířit reklamu, hledat inspiraci nebo prostě jen komunikovat na messengeru. Jenže tohle je práce… Tak jako se elektrikář několik hodin vrtá v drátech, ty využíváš virtuální reality pro něco, za co jsi placená. Není to ztracený čas. Ztracený čas je to tehdy, pokud nesmyslně sjíždíš stories a zeď a hledáš něco, ani nevíš vlastně co.

Je strašně důležité si to uvědomit. Všimni si, že některé influencerky sice mají zahlcené své profily fotografiemi a stories, ale v přepočtu jim tahle činnost zabere cca půl hodinky za celý den, i když to vypadá, že nedělají nic jiného, než civí do telefonu.

Jenže pokud na tom telefonu trávíš čas tím, že tam ty příspěvky pouze z nějakého důvodu házíš, ne že je sjíždíš u ostatních, víš, že to nezabere skoro vůbec žádný čas.

Například já mám instagram spíše jako vzpomínkové album. Hodně se mi líbí, jak se dají jednotlivé momenty uchovat i s hudbou na pozadí. Stories jsou tedy něco jako projekce mého vlastního filmu života. Když listuji svými fotkami, vnímám ty rozdíly, jak jsem vypadala dříve a jak dnes. Jakou cestu jsem ušla a co vše se změnilo. Ačkoli se pro spoustu lidí může zdát mnoho příspěvků naprosto bezvýznamných, pro mě mají hodnotu. I blbý talíř s jídlem, protože když nevím, co vařit, chytnu tak inspiraci.

Pro mě je instagram nejsnazší způsob uchování určitých momentů. Dříve bych si každou fotografii musela nechat vyvolat a tvořit tak fotoalba, která by se doma kupila a ležela spíše zapomenuté ve sklepě. A nedejbože, kdybych je při stěhování ztratila nebo bychom vyhořeli…

Proto naprosto chápu a mám ráda profily obyčejných lidí, kteří tohle vnímají stejně. Že nemají potřebu každou fotku retušovat a filtrovat, aby jim ubyly vrásky. Že kašlou na binec v pozadí po dítěti a prostě cvaknou daný a dokonale nedokonalý moment. Možná se na tu fotku nekouká pak tak hezky jako na ty upravené a vyretušované, ale z těchto dýchá život a lidskost.

Život mimo wifi

V momentě, když ztratíš signál, dojdou ti data nebo vypneš wifi, máš možná chvíli divný pocit a jsi nervózní. Třeba po hodině, někdy i dřív, hledáš telefon, automaticky po něm saháš a hledáš… Ani nevíš co. Jenže mezitím přichází takový pocit osvobození a klidu a ty se plně soustředíš na nějakou určitou činnost a uvědomuješ si, že ten telefon vůbec nepotřebuješ. Že je ti bez něho lépe.

Tím, že má práce je spojena právě s online světem, není třeba pro mě jednoduché mobil odkládat pokaždé, když cítím, že už toho bylo dost a začíná mi bolet hlava. Někdy zkrátka neovlivním, že mi někdo na zprávu neodpoví hned, ačkoli odpověď potřebuji co nejdříve. Když ta možnost je (ale i chuť), telefonuji. Je to rychlejší. Mezičas trávím spíš vyhledáváním informací pro mou práci, hledám inspiraci a vzdělávám se nebo čtu články od Petra Casanovy – First Class a sjíždím fb stránku Vědomý život. Málokdy zabrouzdám sama od sebe na profil nějakých influencerů, a když už, tak to je spíš opět ze stejného důvodu.

Pokud je důvod jiný, a to – ztotožňování se, to už fakt musí být a musím řešit nějaký problém ve vztahu nebo něco ohledně malé. Vím, že tohle zabírá největší množství času. A i já se kolikrát peru s tím, kdy je toho fakt už dost, i když třeba jen odpovídám na hlasovky nebo zprávy. Hlava bolí, oči pálí a mysl je zahlcená. Tělo se uvnitř chvěje nervozitou z nepochopitelného důvodu a já jsem celá roztěkaná. Obtěžuje mě to, že na mě někdo mluví. Otravuje mě Viktorky přítomnost. Vadí mi celkově všechno, kromě toho světa tam za tím displayem, protože mám pocit, že potřebuju všechno vyřešit.

V tento moment vím, že už je to přes čáru a že je zle. Telefon pak letí do kouta, kde leží i několik hodin a já si najednou uvědomuju čistotu vzduchu. Cítím vůni stromů a deště a intenzivně vnímám dotyk mé dcery. Hladím její vlásky a uvědomuju si jejich neuvěřitelnou hebkost. Cítím lásku a naplnění a vděčnost. Mám chuť se hýbat, moje tělo ke mně vysílá sice nějaké signály celou dobu, ale já nemám možnost je vnímat, protože moje mysl je zaneprázdněná telefonem. Najednou vidím tu naši úžasnou kuchyň a to, jak moc mi to sluší v těch šatech a ošoupaných podpatcích. Jak hezky vypadá moje pleť i zblízka. Jak velký vlastně máme byt a jak je skvělé sedět v tý Fabii a vědět, že mě doveze pohodlně pro malou do školky a zpátky.

Vidím spoustu lidí okolo sebe. Hezkých lidí. A tak jim to říkám. Někdo na mě kouká jak na blázna, ale proč bych tomu pánovi, který jede se mnou výtahem, neřekla, že má boží parfém nebo té pokladní, že má super účes? Proč bychom měli vyjadřovat to, co cítíme, jen na sociálních sítích, nebo si tohle nechávali pro sebe?

Proč na naše dětství tak rádi vzpomínáme? Proč je těch vzpomínek tolik, ale když si zrekapitulujeme náš život za posledních pár let, je jich o dost méně? Protože zkrátka zapomínáme žít… Všichni máme sice spoustu práce, ale ten volný čas, který si tak moc přejeme, když jsme v té práci, bezmyšlenkovitě zahazujeme.

Volný čas, který si tak moc přejeme, bezmyšlenkovitě zahazujeme.

Místo tvoření zážitků a vzpomínek sledujeme ty, kteří si je už tvoří nebo vytvořili. Nabýváme názoru, že ostatní mají jednodušší život než my, protože na těch fotkách to tak prostě vypadá. Zapomínáme, že v realitě se můžeme cítit nekomfortně proto, protože musíme zkrátka přiložit ruku k dílu k tomu, abychom se někam posunuli. A to bychom mohli udělat, ale museli bychom vypnout ten mobil. Museli bychom jít ven, museli bychom komunikovat s lidmi z očí do očí a ne přes messenger.

Jen si vzpomeň na ty dny a chvíle, kdy jsi odložila telefon a jen BYLA. Na ten pocit. A pokud se usmíváš, pak jsi v tu chvíli opravdu ŽILA. To, co chceme pořád, ale mylně se domníváme, že na sociálních na to najdeme nějaký návod…

Komentáře