Nic mě nebaví aneb Syndrom stereotypu a jak se ho zbavit

Pamatuju si na dny, které si vlastně ani nepamatuju. Já vím, trošku pofidérní začátek článku, ale lépe to vystihnout prostě nejde. Takové ty prázdné dny, ve kterých není nic zajímavého, co by stálo za uchování si v paměti. Dny, které jsou jeden jako druhý, přes kopírák. Úplně cítím tu únavu a tu tíhu mých vlastních myšlenek. 

Absolutně jsem neuměla poslouchat svoje tělo. Svoje pocity. Naopak jsem radši poslouchala ostatní, kteří mi říkali, co bych měla a neměla dělat, a  dělala to, co se ode mne očekávalo.

Jasně. Všichni máme povinnosti. I kdyby jen péči o dítě a o domácnost. I kdyby šlo jen o pitomou sprchu, jídlo a čištění zubů. Prostě zkrátka všichni jsme odjakživa vedeni k nějakému režimu. Náš život má nějaký řád. A na ten jsme tedy zvyklí. Jenže průser nastává tehdy, když začneme vnímat, že děti nám rostou před očima, sousedi čekají další přírůstek a kámoška z dětství se vdává. A přitom náš život je furt stejný, den po dni…

Neříkám, že já jsem to tak měla dlouhodobě, v řádu několika let, spíše maximálně v řádu několika měsíců. Záleží na povaze každé z nás, někomu stereotyp prostě vyhovuje. Ale když přijde taková ta fáze, kdy máš potřebu něco fakt změnit, víš, že už toho máš dost a štve tě snad úplně všechno a máš de facto chuť si jen lehnout a spát, je na čase se nad tím aspoň zamyslet. Zamyslet nad tím, že to tak úplně nemusí být pořád. Že když se dokopeš k něčemu, tak se i NĚCO stane. Tuhle jsem četla úplně výborný a výstižný citát.

„Pokud budeš celý život dělat ty stejné věci pořád dokola, nemůžeš očekávat jiné výsledky“.

A to je přesně to, o čem chci mluvit. Ono totiž vůbec nezáleží na tom, jaké máme povinnosti, kde žijeme a jaký je náš denní program. Abychom zabránily přesně těm negativním myšlenkám, únavě a prázdným dnům, které neustále narůstají a život nám tak utíká mezi prsty, přičemž si říkáme, že ŽÍT začneme AŽ bude dovolená, AŽ děti vyrostou, AŽ přijde výplata, AŽ dokončím školu a AŽ vyhraju ve sportce atd., musíme zkrátka přecvaknout ten spínač v naší hlavě a začít žít TEĎ hned. I při blbým škrábáním brambor.

Říkala jsem si, jak asi můžu svůj život změnit a vidět ho barevně a ne černobíle a vesměs každý den hýřit pozitivní energií, pokud mě někdo, nebo něco fakt nevytočí, jelikož jsem poměrně cholerik. JAK! Mám dvouletou Viki, která vyžaduje neustálou pozornost, Honzík chodí do práce, já jsem tedy půl dne doma s malou sama. Aby doma bylo čisto a plná lednice, musím pravidelně vysávat, vytírat, uklízet, prát, vařit a nakupovat. Sice mě to baví, protože náš domov miluju, ale jsou to ty samé činnosti opakující se pořád dokola.

Jenže na tom vůbec nesejde. Ono nejvíc záleží na těch úplných maličkostech, které se během dne odehrávají. V tom, že si neustále hledám důvody se na něco těšit. A celé tajemství spočívá jen v těchto třech bodech, i když jde jenom o domácí práce:

1. Každý den udělat něco JINAK

Miluju komiks Pupíky. Už od střední. V jedné scéně jedna z hlavních hrdinek ječí na svoji mámu něco ve stylu: „Já chci na rozdíl od tebe žít a že poprvý v životě prožívám něco, co jsem si vždycky přála, nemůžeš pochopit, protože pro tebe je největší úlet v životě dát si rajče do chleba se šunkou!“

Po tomto obrázku následuje další, jak si rodiče hlavní hrdinky drbou hlavy a uznávají, že má pravdu, a proto máma s nadšením navrhuje, aby udělaly něco fakt ulítlýho a vyměnily si strany postele… Naprosto výstižná scéna.

Já vím, že teď ti to možná připadá jako totální blbost, ale schválně si na mě vzpomeň, až si večer půjdeš lehnout. Není to vůbec na škodu si čas od času lehnout úplně obráceně! 

U nás to třeba vypadá nějak takhle: Ráno v šest nebo v sedm Viki začne v pokojíčku plakat, takže si ji přinesu i s oběma plyšáky a pitím vedle sebe a spíme v obýváku do půl deváté. Po probuzení buď jdeme hned dělat snídani a u toho tancujeme a zpíváme si, nebo ještě děláme blbosti v posteli. Každý moment si vždycky zpestříme, takže když dojde na oblékání, chvíli si hrajeme na módní přehlídku, jindy Viki dostane jen o 4 velikosti větší tričko a nazdar.

Někdy máme k snídani palačinky, jindy zase jen křupinky s mlékem nebo jogurt. Sem tam tu ráno hraje Kouzelná školka, dneska jsme třeba obě cvičily podle Lady Labb.

Únik ze stereotypu nevnímám jako zásadu změnit svůj denní program. Ale kroky v tom daném programu. A to je rozdíl. Proto sem tam přestěhuju nábytek, i kdyby se měl šoupnout jen stůl o blbých deset centimetrů. Proto jsem přešla i na novou řadu uklízecích prostředků, a proto většinou kupuju často jinou příchuť jogurtů. Pokaždé jinou zubní pastu a na procházky chodíme ideálně pokaždé někam jinam, i kdyby to mělo znamenat sednout do auta a někam popojet.

V ještě menších maličkostech se to projevuje tak, že si sednu při obědě na jinou židli, než jsem zvyklá, pustím si jiné písničky než ty, které běžně poslouchám a brambory začnu loupat v jiné části kuchyně než běžně. A můžu s klidným svědomím říct, že celý den pak vypadá úplně jinak, protože jakmile se člověk vychýlí z toho, na co je den po dni zvyklý, pro mozek je to velká změna a reaguje právě i na ty maličkosti tak, že vysílá do těla pozitivní energii a endorfiny lítají. Fakt to funguje! Zkus schválně dneska na stole třeba jenom přehodit sůl s pepřenkou, uvidíš, že budeš mít hned lepší pocit!

2. To do listy

Tak TO DO listy se u nás staly pravidlem. Když jsem zjistila, že moje milovaná trhačka stojí 53.90, vydupala jsem si tabulku, kam fixou napíšu to, co potřebuju, a hadříkem jen smažu. Perfektní. Každý večer nebo během dne vždycky věnuju takovou desetiminutovku dni následujícímu. Projdu se po bytě a zkouknu, co je třeba vše udělat a jaké povinnosti mě další den čekají. Každý den je tak úplně jiný, protože si všechno vždycky rozvrhnu. Můj TO DO list před spaním na další den vypadá třeba takto:

Každou činnost během dne vždy odškrtávám a snažím se splnit minimálně 6 úkolů. A i když možná energeticky i vizuálně nevnímám nějakou změnu, podívám se večer do proškrtané tabulky, a pocit, že jsem se dneska kopala do zadku, je pryč.

3. Vypnout (sebe i telefony)

V neděli jsme s Honzíkem vařili večeři a já mu povídám:

„Zlato, připomeň mi o reklamě, že si musím udělat TO DO list na zítra. Že si tam mám napsat tohle a tohle a tohle…“

V hlavě mi běžela miliarda věcí, co právě musím udělat, ale jasně jsem řekla, že si Superstar chci užít a že na tohle se vrhnu fakt až o reklamě.

„Děkuju. A teď vypínám.“ prohlásila jsem a snažila se plně soustředit na nádobí a nic jiného. Uvolnit tu hlavu.

„Zlato, co máš udělat o reklamě?“ zeptal se mě najednou Honzík.

„No ty TO DO listy…“ odpověděla jsem nechápavě.

„Haa, takže jsi nevypla! Myslíš na to furt…. Chyba!“ podotkl s úsměvem.

Rozesmála jsem se na celé kolo, protože mě zase nachytal, ale musela jsem uznat, že má pravdu. Smích mě navrátil do přítomnýho okamžiku a já si zase uvědomila tu jeho moc. To, jak je fakt neuvěřitelně důležitý vypnout a neřešit to, co bude potom. Protože to, co je TEĎ je naprosto jedinečný. Nikdy už se to opakovat nebude.

Vzpomeň si schválně na dny, když jsi byla malá. Nebyly telefony. Nebyl facebook, instagram. Ale máš spousta zážitků, viď? Pamatuješ si, jak chutnal šťovík a jaká to byla bolest při popálení kopřivou. Vybavuješ si vůni letního deště a ten pocit, když jsi spadla do rybníka. Ještě teď cítíš otisk dědovy či tátovy ruky na svém zadku, když jsi něco provedla. Jak to štípe a jak je ta kůže červená. Slyšíš ten mámin proslov, když přišla z třídních schůzek. Vybavuješ si chuť té levné žluté limonády a svědění pupínků od komárů, který se s chutí za letního večera zahryzávaly do tvých holých rukou a nohou. Nebo ta studená voda v přehradě. Jak ti to bylo jedno.

Dneska? Jdeš ven s kamarádkou a obě civíte do mobilu a natáčíte boomerangy na instagram. Sledujete, kde kdo právě je a co se děje ve světě. Nevnímáte pořádně nic než display svýho mobilu. Koukáte na staré fotky a přemýšlíte nad minulostí. Sledujete fotky a stories ostatních a porovnáváte jejich život s tím svým. Aktuální okamžik vám úplně uniká.

To samé někde v klubu. Místo toho, abyste šly prostě tancovat a spontánně se s někým zapovídaly a později si vyprávěly o tom, jak skvělý to byl večer, sedíte v baru u stolu, pozorujete lidi, co stojí v hloučcích a baví se a říkáte si, jaká je to nuda. Civíte do svých telefonů a natáčíte si okolní dění s hudbou na pozadí, aby všichni vaši followers viděli, že jste někde na party a že se asi skvěle bavíte.

Pravda je taková, že kdybyste se opravdu tak strašně skvěle bavily, věděly byste o tom jen vy, ne celý svět.

A já to mám stejně. Každé stories je pro mě jen vzpomínka, ale ty nejkrásnější nikde zaznamenané nejsou. Jen uvnitř mě. A ty se  tvoří teprve tehdy až vypnu sociální sítě a taky hlavu od všech starostí a začnu vnímat i třeba jen blbej zvuk tekoucí vody z kohoutku, když si myju ruce….

Komentáře