O Generaci Ypsilon aneb Kolik toho vlastně máme společného

Není to zas tak dávno, co mně samotné byla nějaká generace Y úplně neznámá. Všeobecně nějaká ta generace. Nevěděla jsem, že existuje nějaká kategorie, do které se řadí lidé podle roku narození. Pojem Milénium už jsem někde slyšela, ale neznala jsem jeho význam. Jakmile jsem ale pochopila, že jsem dítě milénia, uvědomila jsem si spoustu věcí. A především to, že nejsem sama. A že 90 % lidí, kteří mé myšlenkové pochody absolutně nechápou, nejsou častokrát v mém věku, nýbrž ve věku mé mamky či starší. A to je přesně ono. Jiné generace…

Dětství plné vzpomínek

Narodit se do generace Ypsilon je podle mě ta největší výhra. Jako poslední ze všech generací jsme měli dětství, na které budeme vzpomínat celý život. Dětství, kdy technologie ještě nebyla na takovém vzestupu, aby ovlivňovala naše životy. Telefonovali jsme z telefonní budky a pro kamarády si chodili osobně s prstem na zvonku a otázkou: „Ahoj teto, půjde Simonka ven?“. Sbírali jsme samolepky, pogy, skákali gumu a ve školních lavicích si mezi sebou posílali papírky místo emotikon na messengeru. Fotili jsme se jen tehdy, když jsme měli čím a pouze, když nás někdo vyfotil. Pojem selfie jsme prostě neznali. Na takové fotky jsme čekali i několik týdnů, než nám je Fotolab vyvolá a doufali, že se tam tváříme normálně. Máme schovaná fotoalba, flashky neexistovaly. Když jsme si chtěli zatelefonovat, tak šlo většinou o důležité a neodkladné hovory nebo o telefonát s někým, koho jsme neměli šanci vidět více než dvakrát do roka. A takové hovory se plánovaly přesně na den a na minutu. Pevná linka stála dost peněz, takže nebylo možné se dlouho vykecávat.

Znali jsme sníh. Měli jsme ho skoro každou zimu a léto bylo létem. Bobovali jsme a sáňkovali na Štědrý den i na Silvestra, nebyla potřeba jezdit na hory. Domů jsme chodili až tehdy, když nám byla zima, jelikož jsme měli oblečení úplně mokré. Když se nám něco nelíbilo, řekli jsme to. Když jsme něco chtěli, prostě jsme šli a udělali to nebo za to bojovali. Nebyl problém si dojet za kamarádem do vedlejší vesnice na kole. Neměli jsme značkové hadry, nebo aspoň většina z nás, protože módní průmysl byl tak trošku v pozadí. Nebo nevím, jak u tebe, ale já jsem z vesnice a největší parádu jsem udělala vždycky v hadrech na lítačku po Leničce Zemanů.

Skákali jsme přes potok, padali do rybníků a běhali ve vysoké řepce. Stavěli si bungry po celém bytě a dostali na zadek vždycky, když jsme zlobili. Znali jsme autority a i když způsoby výchovy se od těch dnešních absolutně lišily, jelikož generace X (většinou naši rodiče) a Baby Boomers (prarodiče) vyrůstaly úplně v jiné době, kdy nějaká individualita a svobodný projev byl prostě tabu, mělo to něco do sebe. Uměli jsme si vážit věcí a když paní učitelka ve škole pro nás byla fakt Paní, která má hlavní slovo. V rádiích jsme poslouchali Lunetic a Back Street Boys, taky Spice Girls nebo Kabáty. To největší napětí jsme prožívali tehdy, pokud jsme přišli za mámou s otázkou: „Mami, může u nás dneska Simča spát?“.

Nachytávali jsme lidi na prázdnou peněženku přivázanou k saturně, chodili rybařit, bez kola jsme nedali ani ránu. Bazén jsme téměř neznali, rybník a přehrada vždycky posloužily skvěle. Pokud jsme jeli autem či autobusem k moři, museli jsme mít pas. Svítili jsme laserem sousedům do oken a za každého počasí byli venku a vymýšleli si fiktivní světy. Domů jsme chodili při východu první hvězdy nebo na hvízdnutí a skoro vždycky přišli včas. Zkrátka, plně jsme žili přítomným okamžikem a využívali každou vteřinu našeho času k různých dobrodružstvím.

Zlom a nové možnosti

V květnu 2004 jsme vstoupili do Evropské unie a najednou byla možnost cestovat za hranice bez pasu. Od té doby se všechny možnosti jen násobily. Technologický rozmach nabíral na síle a my si domů začali pořizovat počítače s ixpéčkama. Někdo dříve, někdo později. Video postupně vystřídalo dývídýčko a nové telefony měly už polyfonní melodie! Obměňovaly se pracovní pozice a s pozdějším příchodem internetu už jsme rovnou navázali na novou generaci Z. Televize s velkým T se proměnila v plazmovku, telefony najednou měly bluetooth a na infraport se navždycky zanevřelo. Prodejci fotoparátů zaznamenali prudký pokles tržeb, jelikož totožnou službu už dokázaly vykonat mobily. Empétrojky neměly možnost pořádně ani odstartovat svůj nástup a už tu najednou byly ajpody... Všechno se začalo měnit rychlostí blesku, od Škodovky stodvacítky jsme přešli na Peugeot 405 a najednou tu byla dvojková Oktávie…

Narodili jsme se tedy do doby, která nám umožnila strávit nádherné dětství a nyní v dospělosti se můžeme svobodně rozhodovat. Díky totálnímu převratu celého systému se zrodilo nespočet nových pracovních pozic – online marketér, junior account manager, prodejce v IWantu, copywriter, operátor CNC stroje, webdesignér apod. a je jen na nás, kterým směrem se rozhodneme jít, jelikož i vysokoškolské vzdělání je nám veřejně dostupné, a pokud dnes někdo nemá maturitu, jako by nežil. Telefony, počítače a chytré televize se staly součástí našich životů, stejně tak i auta v automatu, která vytočí číslo našich rodičů kdykoli mu při jízdě řekneme…

Zpohodlněli jsme a přestali budovat vztahy. Pohltily nás sociální sítě a náš život se zcela změnil. Díky reklamám a honbou za dokonalostí jsme si přestali vážit sami sebe a ztratili sebevědomí. Nás život jsme zasvětili práci a ani ta rodina pro většinu z nás nebyla tak velkou motivací k tomu, abychom se přestali za něčím hnát. Máme sny. Máme cíle. Ale jako bychom se lapili do nějaké sítě a nedokázali se z ní vymotat. Balancujeme mezi realitou a sociálními sítěmi a snažíme se najít sebe samotné pod nátlakem našich rodičů a prarodičů, kteří nás od našich snů odrazují, jelikož za ně žádné možnosti, které my nyní máme, vůbec nebyly a my si i přesto připadáme nepochopení a méněcenní navzdory tomu, že v sobě máme tu chuť roztáhnout křídla a letět…  Jsme tak zmatení, máme syndromy vyhoření a smýšlíme o sebevraždách. Bereme antidepresiva a léčíme se s úzkostmi. Přitom máme vlastně úplně všechno, jen to důležité se pro nás stalo méně podstatným a to méně podstatné nezbytností.

Nízké sebevědomí nám způsobuje právě ta přeinformovanost a různé ideály, které jsou nám médii podsouvány. Máme potřebu se porovnávat s druhými a každý problém v našem životě googlit. Nevíme si rady sami se sebou, natož s našimi dětmi.

Není to ani tak o době jako o nás

Nedokázali jsme absolutně tuto dobu možností přijmout a zcela jsme se v ní ztratili. Ale nejsme v tom sami. Nejsi totiž jediná, kdo možná řeší problém. Nejsi jediná, kdo se hledá a kdo si neumí svůj čas zorganizovat. Není jen tvůj problém to, že máš problémy ve vztahu, jelikož chybí důvěra a komunikace. A už vůbec nejsi jediná na světě, která má svoje vnitřní sny, ale odkládá je.

Naše generace není trestem, ale darem a to bychom měli pochopit. Není chyba v tom, co se děje okolo nás, chyba je v našich reakcích. My jsme se přece rozhodli, že místo očí našich přátel a partnerů budeme hypnotizovat display telefonu. My jsme si zafixovali názor, že na druhé uděláme dojem jen tím, co máme, ne tím, jací jsme uvnitř. My jsme se rozhodli dělat práci, která nás nebaví, místo toho, abychom začali naslouchat svému vnitřnímu já a uchopili příležitosti, které nám jsou denně nabízeny. My jsme se rozhodli nahlížet na sebe jako na nedokonalé budižkničemu lidi, kteří ničím oproti ostatním nevynikají.

Měli bychom si uvědomit, že od našeho dětství se toho moc nezměnilo. Jsme možná pohlceni možnostmi a technologiemi, ale vzpomeň si na dobu, kdy ti bylo jedno, co si o tobě ostatní myslí. Kdy sis užívala každou chvilku svého života a neřešila, co bude zítra. Žila jsi pro daný moment. Možná jsi byla mladší, možná jsi byla dítě. Ale ten základ tam byl. Máš spoustu krásných vzpomínek. Dokážeš si představit, co všechno bys mohla dokázat a jaká bys mohla být, kdybys to své dřívější já použila nyní? Kdybys věděla, že můžeš svobodně cestovat a dělat přesně to, co chceš?

Doba není zlá. Jen my se měníme ve zlé lidi.

Nepotřebuješ věci, aby ses ostatním zalíbila. Abys udělala dojem. Ty potřebuješ uspokojit sebe samotnou a svoje touhy. Potřebuješ žít a prožívat pocity naplnění a euforie. Potřebuješ být šťastná. Tak, jako jsi byla jako dítě. Nedovol, aby ti tahle doba sebrala tvoje sny. Ona ti naopak dává příležitost si je splnit.

Zamysli se nad tím, zda ti stojí za to svůj život zasvětit práci, která ti nic nepřináší. Zamysli se nad tím, jak vlastně chceš žít bez ohledu na názory ostatních. Bez googlu a bez terapeuta. Jen ty sama. Jsi mileniálka, ale možná si to neuvědomuješ. Možná si neuvědomuješ, že žiješ v době, kdy je mnohem snazší vydělávat velké peníze než udělat maturitu. V době, kdy nepotřebuješ ani vlastní kapitál k tomu, aby ses zviditelnila a postavila se na vlastní nohy. V době, kdy kolikrát ani nepotřebuješ školy a praxe, pokud si opravdu věříš a máš drive…

Máš nespočet možností. Potřebuješ si jen ujasnit, CO vlastně opravdu chceš, všechno si pořádně zorganizovat a naplánovat a naučit se efektivitě. Odložit trošku ten telefon a inspirovat se reálnými lidmi, které znáš. Negooglit problémy ve vztahu, ale mluvit o nich přímo s partnerem. A místo sledování videí a sjíždění příspěvků ze života druhých sama ty vzpomínky vytvářet a sbírat zážitky mimo obrazovku mobilu…

Nejsi špatná. Jsi možná jen trošku ztracená. Ale u nás mileniálek je tohle normální. Měla bys ale pochopit, že jsi skvělá přesně taková jaká jsi a že máš ten život čistě jen ve tvých rukou. Využij možností naší generace a buď tím nejlepším vzorem sebe samotné. Stanov si ty priority a žij… Být ženou z generace Ypsilon je dar… Ne trest!

Komentáře