Jmenuji se VERU

a miluju svůj život!

Mám opravdickou nejlepší kámošku, úžasnou a chytrou tříletou dceru Viki a taky skvělýho chlapa. Vaříme spolu, tancujeme spolu po kuchyni a hrajeme s naší holčičkou pexeso nebo na schovku.

Jsem moc ráda, že můžu konečně říct: “Jo, jsem fakt šťastná.”

Dnes už vím, že to je všechno o nás. O tom, co vyzařujeme a jak na sebe pohlížíme.

Jak vnímáme sebe samé a jak si sebe vážíme nebo nevážíme, podle toho vypadá celý náš život a vztahy v něm...

Jestli si někdo myslí, že titul, peníze nebo postavení ho opravňují se k druhým chovat nadřazeně a hnusně, pak je mi ho upřímně hodně líto.

Samozřejmě, že jsem se s takovým životem a postojem nenarodila...

Víš, já si vždycky myslela, že je to všechno o penězích. Nejsem z bohatý rodiny a nemám za sebou úplně super dětství jako z knížek typu Děti z Bullerbynu. Byla jsem přesvědčená o tom, že změna může začít tehdy, až se v mém životě objeví někdo nebo něco, co ho převrátí vzhůru nohama. Prostě jen tak. Samo. A že bez peněz a majetku nelze cítit pocit štěstí.

V patnácti jsem se poprvý pořádně zamilovala. Což bylo vtipný, protože jsem do té doby s klukama skoro žádnou zkušenost neměla a navíc jsem si absolutně nevěřila. Myslela jsem si, že jsem ošklivá a neměla jsem se ráda. Ani trochu!

Nevím, zda za to mohla moje zdrženlivost, ale kupodivu to nakonec stejně vyšlo. Po roce z platonické lásky vzešel vztah, kterej vydržel skoro osm let. Mezitím jsme se s Tomem asi tak milionkrát rozešli a zas dali dohromady a tak pořád dokola. Střídala jsem práce od obchodní zástupkyně po operátorku ve výrobě a hledala TO svoje poslání.

Hledala jsem SEBE.

Marně. 

Byla jsem tak ztracená, jako trosečník první den na pustým ostrově.

Když se v roce 2015, tedy rok po maturitě, naskytla možnost jít bydlet do domečku, brala jsem to jako hru osudu. Vždyť jsme spolu byli už od druháku, tak proč do toho nepraštit úplně. Stejně jsme spolu bydleli ještě dřív, než jsme měli odmaturováno, tak co... A vysněnou práci si můžu najít kdykoli. Ostatně, na tom už jsem přece pracovala celou dobu.

Vzestupy, pády, hádky, výčitky i světlý chvilky. Bylo toho víc než dost, podstatný ale teď je, že v roce 2017 jsem přešla definitivně na živnost. Jako copywriterka a správkyně jednoho investičního webu. Byla jsem freelancer, takže jsem měla prostor si hledat další zakázky.

V té době jsme se měli velice dobře. Sice to nebyla žádná "jistota", ale měla jsem svobodu. Měla jsem všechno. To, co jsem vždycky chtěla. Myslela jsem si, že jsem šťastná...

A když jsme měli teda všechno, tak proč si nepořídit miminko. 

Nebo to nebylo všechno?...

V srpnu 2017 jsme z pohádkových Alp jeli domů už ve třech, což jsme se dozvěděli asi o tři týdny později. Nějak se to seběhlo a od doby, kdy mě Viki začala kopat do břicha zevnitř, to byl všechno jeden velkej průser.

Projekt, pro který jsem pracovala, krachnul a já přišla o příjem. Do našeho vztahu se vrátily hádky a díky změně hormonů jsem všechno snášela daleko hůř. Cítila jsem se tak sama...

Všechno šlo do kopru. Úplně všechno. Ale když se na narodila naše maličká a já měla zažívat ty nejkrásnější chvíle v životě, bylo to ještě horší...

Brzy jsem se totiž dozvěděla o té nevěře, která mi zbořila úplně. Spolu s ní ztráta sebe semé a totální zoufalství. Ale už jsem byla máma. Věděla jsem, že se musím sebrat. Jenže to nešlo. Žít pod jednou střechou a hrát si na to, že je všechno v pohodě... ? Sci-fi. Totální sci-fi.

Usínala jsem skoro každou noc s pláčem. Cítila se sama, opuštěná, nepochopená a z každodenní péče o mrňouska strašně unavená. 

Malá taky věděla, že to prostě není v pohodě...

Nenáviděla jsem sebe. Nenáviděla jsem svoje tělo, nenáviděla jsem lidi v mém okolí, jeho a jeho rodiče. Měla jsem pocit, že jsem odsouzená žít nešťastný život už do smrti. Myslela jsem si ale, že je normální dusit v sobě ty pocity nenaplnění a prázdnoty. Že se to třeba nějak časem změní, zlepší. A že jsem prostě možná jen moc náročná.

Netušila jsem, jak z toho ven. Tak jako Harry, když zjistil, že musí zabít sebe, aby porazil Voldemorta. 

Rezignovala jsem.

A pak to přišlo. To záchranný lano

I když jsem se o osobní rozvoj tak nějak zajímala už od roku 2016, zlom nastal koncem února 2018. Přišla mi do života Mary Kay. S výpadkem mého příjmu v důsledku těhotenství se mi přivýdělek hodil, ale hlavně jsem potřebovala zničit ten stereotyp a zoufalství.

A tak jsem se nechala ukecat a stala se kosmetickou poradkyní. Díky novému kolektivu a společným akcím jsem začínala rozumět tomu, jak fungujou vesmírný zákony a jaká je síla myšlenky. Naučila jsem se pravidelně vydělávat i s miminkem v ruce a postupně si budovala i tu sebedůvěru.

Mary Kay nebyla tak úplně záplatou toho, co bylo doma. Byl to tak trošku plán. I když neplánovanej. Totiž ten plán, že jsem v lednu 2019 sebrala všechnu odvahu a kus holčičky pokojíčku a odstěhovala se. Odešla z toho šílenýho toxickýho vztahu plnýho lží a výčitek. Jenom já sama s ní. 

Krásnej drahej byt na pronájem, super auto. Splnila jsem si další sen. A taky jsem vydala tu knížku! Mojí vlastní knížku Budu máma!.

Nechcete vidět ale, co za tím vším bylo a jak to bylo strašně náročný. Tohle je totiž na další knížku. Časem...

Jeden by řekl, že je to už ten úžasnej konec. Kord když se k nám za tři měsíce přidal nový pan Dokonalý!

Haha, to by bylo moc jednoduchý. 

V červnu 2019, tedy po půl roce sólo bydlení s Vikčou a žití mé vlastní pohádky, mi nejspíš úplně hráblo. Nedokázala jsem přijmout po tolika proplakaných dnech a nocí tolik pocitů štěstí a pořád jsem se vracela v myšlenkách do minulosti. Pořád a pořád. Co když to byla moje chyba? Co když jsem se teď už poučila ze všeho a co když to byla jen lekce a máme spolu fakt bejt?

Pak taky ty peníze, kterých ubývalo a mně docházely síly vydělávat další. Furt sama. I když teprve pár měsíců, tak i přesto pocitově tak dlouho. Věděla jsem, že stačí počkat měsíc, pan Dokonalý udělá státnice a nastěhuje se k nám. Už nebudu na všechno sama. Zvládneme to. Spolu.

Myslela jsem si, že když se on teď objevil, že je všechno vyřešeno. Že slepil všechny ty rozbitý kousky ve mně a jen díky němu teď bude všechno v pohodě. 

V tý době jsem ještě netušila, že jsem ani tuhle lekci ještě nepochopila. Totiž to, že je to o mně a že mi z těch sraček nemůže dostat ani pan Sebedokonalejší. Že pokud si já nezačnu věřit a nezačnu sebe stavět na první místo a nenajdu ten pocit štěstí uvnitř, nemám šanci. 

Jedno jsem ale věděla moc dobře. To, že musím tu minulost nechat bejt... Jenže já ji nenechala bejt!

Já jsem se vrátila zpátky...

A tak začala další jízda.

Z tohohle testu v podobě novýho života v Plzni jsem propadla, a tak bylo potřeba si to dát znovu.

Pustila jsem tedy můj milovaný domov, rozloučila se s panem Úžasným a vrátila se přesně tam, odkud jsem předtím utekla. Do Kaznějova k Tomovi.

Ty pocity, co následovaly potom, už asi nikdy nezapomenu.

Ale trvalo mi sakra dlouho, než jsem si něco přestala vyčítat a nenávidět se… Nenávidět se proto, protože jsem věděla, že tohle byla chyba. Nevím, kde se znovu vzala ta síla, ale já tím testem tentokrát prošla. 

Na konci listopadu v roce 2019 jsem totiž odešla znovu. Tentokrát definitivně.

Po úspěšném složení téhle životní zkoušky teprve přišla odpověď

Mary Kay mi přivanula do cesty nejen sebedůvěru, peníze a vidinu všech možností, ale hlavně Haničku. Prosinec 2019 nabral úplně jiný směr. Respektive moje myšlení. Díky Haničce jsem hodně věcí začala vnímat trošku z jinýho úhlu.

Asi si ale dovedeš představit, jak moc jsem si to všechno vyčítala. Že jsem předtím opustila Lukáše, že jsem se zbytečně zadlužila, že jsem svojí maličkou tahala furt sem a tam za vidinou úplný rodiny a šťastnýho života..

A teď? Skončila jsem u našich v malém pokojíčku spolu s malinkou a jediné, co jsem měla kromě mojí holčičky, byly nějaké peníze navíc z Mary. Ale ne tolik, abych mohla jít zas bydlet sama.

A tak jsem dala emocím volnej průchod a řvala a řvala. Po odeznění těch šílených pocitů a výčitek jsem usoudila, že to možná není tak zlý. Bejt sama.

Začala jsem se víc věnovat sobě. Vyplakala jsem se neuvěřitelným způsobem, nadávala, topila se v negaci, a tak nějak detoxikovala svojí duši. Všechen jed ze svého života jsem začala vysávat a do hlavy programovala pouze obrazy té lepší budoucnosti.

Fakt to nebyla sranda. Ale díky tomu všemu jsem taky pochopila a plně přijala, že se nám v životě neděje to, co chceme, ale především to, co potřebujeme. To proto, aby se mohlo začít dít to, co chceme… Tento postoj se ve mně tak nějak zakořenil a všechno najednou začalo dávat smysl.

Pohádka - ale teď už naostro

Nic jsem neplánovala. Naopak jsem se rozhodla, že to prostě nebudu řešit. Jenže Honza se objevil v mém životě tak nečekaně, že jsem tomu sama dlouho nemohla přijít na kloub. Bylo to samozřejmě jednodušší, když jsem bydlela s mou mamkou pod střechou jeho táty a my tak měli rodinu společnou.

Ano. Začali jsme si spolu. S mým prakticky nevlastním bráchou. Motýlci v břiše přišli kolem Vánoc a na novej rok 2020 jsem se probudila v jeho náruči šťastná jako blecha. V březnu jsme se spolu odstěhovali na můj milovaný Sylván, kam jsem se zoufale toužila vrátit po mém posledním odchodu z Plzně s malinkou, a moje druhá pohádka mohla začít. A trvá doteď...

Nemohla jsem si to všechno nechat pro sebe

Já jsem tohle všechno chtěla předávat dál. Protože vím, že spousta žen se zasekla už jen v tom prvním bodě. Odejít z toho nešťastnýho vztahu. Protože třeba ani neví, že je nešťastnej. Že by to jinde mohlo bejt lepší. Chtěla jsem ukazovat realitu. To, že nemám žádnou značkovou kabelku a pořádný zimní kozačky, ale že mám úžasnýho chlapa a sebedůvěru. 

Chtěla jsem ukazovat, že je mega rozdíl, jestli moje dcera žije v baráku s bazénem kde jsou její mamka s taťkou utrápení, nebo v bytě v pronájmu s druhým tatínkem, ale všichni sálají štěstím. A chtěla jsem hlavně ukazovat to, že nebejt sebedůvěry, nebejt vnitřní síly a nějaký tý ženskosti, nikdy by se mnou Honza nebyl. Protože zdravě sebevědomej a vyrovnanej chlap nikdy nebude šťastnej s vyhořelou holkou. Chtěla jsem ukazovat dál, teď už tu vyšlapanou cestu k sobě samé. K nalezení sebehodnoty, odvahy a respektu vůči svému vlastnímu já...

A co pak to dítě. Jak z ní může vyrůst zdravě sebevědomá ženská, když její máma jí nepůjde příkladem? 

Chtěla jsem toho hodně říct. Hodně předat, protože tam venku je vás spousta, který si teď prochází tím, čím jsem si prošla já nebo Hanička. Všema těma pocitama. Typickýma pro dnešní generaci.

Spojily jsme síly

A protože naše touha po tom, být nápomocná v té cestě za zdravým sebevědomím dalším ženám byla společná, s Haničkou jsme se rozhodly všechny naše postřehy, AHA momenty a myšlení prostě předávat spolu! 

A proto Ženy z Ypsilonu. Není to ale jen o nás. Je to totiž o nás všech. Abys věděla, že na nic nejsi sama, ale hlavně abys viděla, že pokud nezačneš měnit sebe, nezměníš nic...

Klíče ke štěstí máme každá v sobě. Jen za vším tím nádobím, dětma, nudnou prací, uspěchanou dobou a stereotypem to prostě nevidíš.

Ale od toho jsme tady, abychom ti ty šedivý brejle pomohly shodit a nastartovat tu svojí žensost s velkým Ž. Abys i ty mohla říct:

"Jo, jsem fakt šťastná a miluju svuj život a sebe!"