Pro všechny nešťastné mámy aneb „Jsme spolu jen kvůli dětem“

Když jsem se vracela do nefungujícího vztahu po několikáté, z každé strany jsem slyšela téměř jen jedno: „To je dobře, že jste se k sobě vrátili. Vždyť máte tu malou… To je jasný, malá potřebuje oba rodiče“ Sama jsem se nechala zmást a díky těmto názorům si sama v hlavě vytvářela jakési přesvědčení, že to je pravda. Že malá fakt musí mít mámu a tátu pohromadě.

Přiznám se na rovinu, že zrovna já nejsem typ ženy, která zůstává na místě, i když tam není šťastná. Jsem člověk, který jen o věcech nemluví, ale který koná, takže můj důvod, proč bych měla zůstávat v nefunkčním vztahu, rozhodně nebyl kvůli Viki. To je ale jiný příběh a o tom bych se ráda rozpovídala časem, protože to je opravdu na dlouho. Teď bych ráda objasnila pár skutečností ohledně neverbální komunikace dětí, které jsem já sama měla možnost vypozorovat v praxi.

My matky chceme pro svoje děti vždycky jenom to nejlepší. A bohužel mnohé z nás si myslí, že toho docílí pouze v případě, že dítě bude mít úplnou rodinu. Že na tom dítěti záleží. Nikdo se už ale nezamýšlí nad tím nejpodstatnějším…

Spojení mezi matkou a dítětem

Jako děti přicházíme na svět nazí. Nemáme nic. Máme jen sebe. Neumíme mluvit, chodit, vědomě ovládat naše končetiny. Neumíme samy jíst, neumíme zkrátka nic. Jsme jako úplně nové počítače, do kterých je třeba postupně nahrát všechny programy. A ten, kdo je náš hlavní programátor, je naše máma. Vezmi si, že je to i logické, jaké to spojení mezi dítětem a matkou je. Vím, že to teď bude znít dost hrozně, ale pravda je taková, že tatínek miminka má jen sex… Jestli z lásky nebo ne, na tom už nesejde. Prostě se spolu vyspíte, pro něho je to orgasmus jako každý jiný, ale pro tebe se mění úplně všechno. V tvém těle se to vajíčko oplodní. V tvém těle dochází k proměně miniaturní spermie k něčemu živému a v tvém těle to „něco“ roste devět měsíců v živou bytost. To ty jsi ta, která ten nový život přivede na svět v ukrutných bolestech. Ty jsi ta, která k tomu děťátku vstává, skoro nespí, nejí, ztrácí velkou část sebe a učí se bez návodu, jak být dobrou mámou. To ty jsi ta, kdo pláče bolestí ve tři ráno při kojení a ty jsi ta, koho ten malý tvoreček potřebuje úplně nejvíc. Jsi máma.

Já jsem neměla to štěstí, že bych těhotenství, šestinedělí a vlastně celou tu dobu, co tu Viki je, pocítila podporu z té druhé strany a tím vším jsem si prošla de facto sama, ale to nemění nic na tom, že tatínek se může na péči o miminko podílet sebevíc, jenže ty budeš stále ta hlavní. Tatínek se může o miminko starat tak, že k němu bude taky vstávat, aby ses vyspala. Že bude mluvit na tvoje bříško a hladit ho. Že ti bude pomáhat s koupáním nebo dokonce sám koupat. Že na to prostě budete dva tak, jak to má být. Jenže to dítě k tobě bude mít vždycky úplně jinej vztah než k tátovi. Už jen proto, že ty jsi tu byla ještě dřív, než tomu tvorečkovi uvnitř tebe začalo tlouci srdíčko. Už jen kvůli tomu, že bylo tři čtvrtě roku součástí tvého těla… To dítě je kus tebe. A to, že neumí mluvit, neznamená, že nevnímá…

Děti vnímají každou naší emoci

Možná máš pocit, že ten vztah není to ono. Možná je miminku pár měsíců, možná máš ale doma puberťáka. A možná se domníváš, že nemá šanci vidět ty tvoje schované slzy a že ten falešný úsměv oplácí vědomě s naprostou pohodou. Přiznám se, že když se Viktorka narodila, začalo nejhorší období mého života. Nevzpomínám na ty chvíle ráda a moc mě to mrzí, protože jsem věřila, že ty začátky si užiju naplno. Jenže náš lepený vztah byl jedna velká pohroma. Když jsem zjistila tu nevěru, zhroutil se mi svět. Ale věděla jsem, že musím jít dál. A tak jsem chytila za pačesy tu příležitost v Mary Kay a začala vydělávat. Starala se o domácnost, o Viki a snažila se, jak to šlo, snad abych ten vztah slepila anebo si tvořila ty zadní vrátka. Sama už nevím.

Jedno vím jistě. Plakala jsem téměř každý den. Byla to jedna velká přetvářka, bolest a stres. Šílená únava. Ten pocit, kdy víš, že tu není nikdo, kdo by při tobě stál. Kdo by tě chápal. Že na stole leží ten jeho zamčený telefon a v něm to, co si ani v nejhorších snech nedovedeš představit. Měla jsem na tom i já svůj podíl, nicméně podstatné bylo, že atmosféra v tom domě byla horší než někde na hřbitově. Jak moc jsme se snažili utíkat před realitou. Jak jsme bojovali bez cíle oba úplně slabí a uvnitř rozpolcení. Jak jsme ujížděli před našimi problémy bůhvíkam, jen abychom si nemuseli připustit, že to prostě nejde… Jak jsme se fotili a nalhávali si, že jsme vlastně šťastní. A ta holčička byla celou dobu tomu svědkem.

Byla malinká. Ale když jí byly dva měsíce, začaly problémy s kojením. Neustále sebou cukala, odtrhávala se a pak zase dychtivě hledala bradavku. Nasávala pár vteřin a s pláčem se zase odtrhla. Takhle to trvalo nějakou dobu. Prý je to normální. Ale já cítila, že není. Nebo jak se mi poblinkala. To bylo hrozný. Myslela jsem, že se udusí. Jak jsem usínala vedle ní a konejšila jí, ale ona ne a ne zabrat. Nebylo to to tak pořád, říkám, spíše kolem těch jejích dvou měsíců. Kolem třetího měsíce jsem zoufalstvím zkusila Hipp. Viktorka byla opravdu hladová a já začínala věřit tomu, že moje mléko je prostě nějaké špatné. Opravdu jsem se snažila být v pohodě, ale prostě to nešlo. Začala jsem tedy kombinovat umělé mlíčko a moje odstříkané mléko, protože jsem ho měla opravdu hodně. Fungovalo to. Naštěstí Viki prospívala, váhu měla vyšší než děti v jejím věku a dařilo se jí dobře. Nebylo tedy třeba nic extra řešit. To jsem věděla jen já uvnitř sebe, že ta holčička vnímá to, co vnímám já… Jenže jsem si to neuvědomovala tak do hloubky.

Když se nad tím zpětně zamyslím, pamatuju si, jak bývala často i hodně nemocná. Jak měla problém se spaním pomalu do dvou let. Jakože ale fakt problém, kdy se budila třeba 5x, 6x za noc. V jakém byla stavu ještě týden po tom, co jsem v tom listopadu definitivně odešla, ale za jakých okolností…

Chci ti tím říct jen jedno. Ono vůbec nezáleží na tom, jestli tomu dítěti je ten půl rok nebo 13 let. To dítě vnímá úplně všechno. Vzpomeň si na dobu, když jsi byla malá. Vzpomeň si na svou mámu i teď. Moc dobře poznáš, kdy je opravdu šťastná a kdy to před tebou jen hraje. A jak se cítíš? Já měla bohužel zkušenost i s tímhle. Vidět mámu úplně na dně. A moc ráda bych ti teď řekla, že se to na mně vůbec nepodepsalo. Podepsalo. A chce to fakt hodně práce, aby člověk ty naprogramované vzorce chování v sobě změnil. Protože ty si to možná neuvědomuješ, ale svoje dítě můžeš vést sebelíp. Můžeš mu říkat co chceš, mazlit, konejšit, vyprávět a tvářit se, jak je všechno v pohodě a jak moc ti jde o to, aby bylo šťastné a spokojené. Jenže pokud nezačneš u sebe, věř mi, že nemáš šanci z toho dítěte vychovat silného a sebevědomého jedince. Ono ti to možná neřekne. Ať už umí mluvit nebo ne. Jenže to dítě vnímá všechno od začátku.

Děti neznají starosti

My dospělí totiž máme hlavu zahlcenou problémy. Starostmi, abychom příští měsíc vyšli s penězi. Abychom v práci zvládli všechno podle plánů. Taky že babička má sedmdesátiny příští týden a že je potřeba umýt okna. Myslíme na to, co v pátek odpoledne nakoupíme na víkend a taky, zda tu pračku zapneme ještě dneska nebo to počká. Zaměřujeme svou pozornost na to, aby dítě mělo vyprané oblečení, svačinu do školy a hotové úkoly tak moc, že nám uniká to nejpodstatnější. EMOCE. Jak se to dítě cítí uvnitř…

Jedeme furt podle nějakých nastavených pravidel, co se musí a co by mělo, že vůbec nevnímáme skutečnost, že dítě má tu hlavu úplně čistou a nepřemýšlí nad tím, nad čím my. Že to dítě jede JENOM a POUZE na emoce. Proto se jako děti neustále smějeme, hrajeme si, žijeme přítomným okamžikem. Je to přirozené. Proto máme tolik nádherných vzpomínek na dětství. Protože jsme skutečně ŽILI. Protože jsme vnímali intenzivně bolest při popálení kopřivami při hře na louce nebo jsme spadli z kola. Pamatujeme si tu radost, když jsme poprvé dokázali udělat pár temp bez rukávků a taky to, jak nám táta postavil na zahradě domeček. Pamatujeme si to, JAK JSME SE CÍTILI. 

Dítě je odraz tebe 

Říkám to proto, protože my matky si myslíme, že nejkrásnější dětství dítěti dáme, když bude mít hodně hraček, aby si mělo s čím hrát. Že pro jeho vývoj je nejlepší tenhle značkovej dudlík a taky pořádně kvalitní tepláčky, aby náhodou venku neprochladlo. Paradoxně jedinej, kdo ale tohle řeší, jsi ty. Tomu dítěti je totiž úplně jedno, co má. Jedno mu to není až od určitého věku, kdy ho my a okolí pomalu programujeme, že na tom vlastně záleží. A kde to začíná? No jasně, že u nás! Pochop, že pokud máš zajetý nějaký životní styl, to dítě to bude kopírovat. Nemůžeš po dítěti chtít něco, když ty sama děláš něco jiného. Civíš do telefonu při jídle? Tak za to ale svému dítěti nemůžeš nadávat, že to dělá taky. Mluvíš sprostě, i když jen občas? Tak se nediv, že to dítě opakuje. Nesnídáš? Pak nenadávej dítěti, že po  ránu nechce jíst…

Možná si to fakt neuvědomuješ, ale to dítě tě kopíruje. Naše děti jsou odrazem nás samotných a aby si to člověk fakt uvědomil, je třeba zamyslet se hodně do hloubky. Nedávno jsem nadávala, že Viki se hrozně vzteká, když jí něco nejde. Pokud se jí něco nepodaří na první pokus, začne vřeštět a mlátit tím, co má v ruce. Okřikuju jí se slovy „Hele, o co ti jde, zkus to v klidu!“, jenže ou!!! Jaká je moje reakce, když se snažím zapnout počítač a on nenaskočí napoprvé? Co dělám, když se sekne telefon? Jak reaguji, když zkazím oběd? To by asi nikdo nechtěl vidět. Snažím se na své cholerické povaze pracovat, ale není to jednoduché. Jenže musím, protože vedle sebe pak můžu tiše pozorovat výsledek v reprodukci malého blonďatého dvouletého andělíčka…

Možná si teď říkáš, co tohle všechno má společného s tvým vztahem. A já ti zase jen řeknu, že naprosto všechno. Veškerá tvoje slza, veškerý tvůj šrám na srdci… To dítě to cítí…

Pamatuju si ty rány. Jako kdyby mi někdo dal pěstí. Když jsem očekávala opak reality a on taky. Když jsme oba viděli sebe takové, jakého bychom chtěli. Když jsme ze sebe dostávali maximum, ale ten druhý to neocenil. Když jsme oba chtěli být sami sebou, ale ten druhý nás takového nepřijal a nevědomky nám ty naše křídla trhal na kusy. Jak moc bolelo to vědomí, že po těch společných letech to buď bude muset skončit, nebo pokračovat dál, ale s krvácejícími srdci. Ani jeden jsme si to neuvědomovali. Že by nám bez sebe bylo líp.

Ta opravdová láska

Ale když se narodila Viki, pocítila jsem nový druh lásky. Takový zvláštní, bezpodmínečný a zároveň naprosto jistý. Byla to tak silná emoce, že jsem najednou měla srovnání. Někdo mi může říct, že láska k dítěti a partnerovi je jiná. Ale není. Teď už vím, že není. Partnerská je logicky jiná už jen kvůli způsobu soužití, myšlení… Ale pokud jde o dítě, ty pocity jsou tam stejné. Když vedle mě usíná a když jí hladím. Když mám potřebu tu holčičku neustále objímat a dělat všechno proto, aby byla šťastná. Když na ní miluju každý její chlup a vlásek a když jí láskyplně pozoruju, jak je do něčeho zabraná. Když o ní mluvím a pyšním se s ní a vyprávím, jak je skvělá. Když jí dělám radost a koupím jí něco, co má ráda. Když ji činím šťastnou. Jen tak, protože prostě chci. Prostě ji miluju bez toho, aniž bych přemýšlela nad tím, jestli se v budoucnu nechytne nějaké špatné party a mě prostě odepíše. Bez toho, abych jí kradla svobodu a utvářela z ní někoho, koho chci já. Ty pocity jsou fakt stejný…

Jak dát dítěti schopnost milovat?

Znám pár lidí, kteří neumí lásku dát najevo. Neumí ji procítit, neumí ji žít, neumí se jí otevřít. Prostě to nedokážou. A jejich rodiče patří mezi ty, kteří se spolu nesmějí, neříkají si zlato, lásko a nelíbají se. Nehladí se, nedrží se za ruku a neplánují spolu. Prostě žijou ze dne na den ve stresu a hluboko uvnitř neustále pláčou. Nevzpomínají spolu na doby, kdy spolu začínali a nelochtají se na gauči u filmu. Nespí spolu. Nedívají se na sebe s hrdostí a vděčností, ale spíše s jakýmsi odstupem. Ale i takoví rodiče chtějí šťastné dítě. Vidíš, kde je ten problém?

Vrátím se pomalu zpátky, ale teď už mě určitě lépe pochopíš. Na začátku, když to miminko přijde na svět, nemůže dělat nic, než jen vnímat. Nemá nic, neví nic a nezná žádná pravidla. Ví jen, že cítí. Vnímá to, zda se cítí dobře nebo špatně. Zda se mu něco líbí anebo ne. Jeho emoce můžeš pozorovat tak, že buď pláče nebo se směje nebo prostě něco jen udiveně pozoruje. A čím je dítě starší, tím víc všechnu energii okolo sebe nasává. Nerozumí slovům, ale rozumí tónu, kterým jsou vyřčeny. Neví, co je to slza, ale cítí ten smutek. A čím je starší, tím víc si zvyká. Zvyká si na to, že je maminka smutná. Nelíbí se mu to. Vnímá, že táta mámu bije a i když se mu to nelíbí, víc a víc si začíná myslet, že je to normální.

Možná mu tvrdíš, že to normální není. Možná mu to každý tvrdí. Ale když ti někdo bude tvrdit, že je čokoláda odporná a bude ti  to tvrdit opravdu každý, ale ty jsi jí ochutnala a víš, že je výborná, změníš názor? Když se na tebe od miminka budou lidi jen a jen smát a později ti řeknou, že smích je vlastně špatný, budeš si myslet něco jiného? Máš to v sobě zakořeněné. Všechno z tvýho dětství. Sama moc dobře znáš přísloví Vrána k vráně sedá.

Dovedeš si představit, že metalista chodí s barbínou? Že ambiciózní vysokoškolák se dá dohromady s holkou od pásu, která nemá jediný životní cíl a nic, ani ona sama, jí nezajímá? Tak proč myslíš, že zdravě sebevědomý a galantní muž si bude rozumět s vyhořelou ženou, která nemá vůbec žádnou sebelásku? Proto k sobě přitahujeme takové partnery, jací jsme my sami! Proto máme takové vztahy, jaké máme. Protože jsme od našich rodičů převzali něco, co se zakořenilo hluboko uvnitř nás. Něco, co nemusí být na první pohled vůbec vidět. Něco, co se teď opakuje v našem vztahu. 

Učíme děti dělat to, co nechceme, aby dělaly, tím, že to děláme, ale říkáme jim, že je to špatné…

Možná jsem ti teď trošku popletla hlavu. To jsem nechtěla, ale chci, aby sis uvědomila, že to, jaké jsi měla dětství nebo prostě život tam dávno v minulosti, není trest. Ale že by ti to mělo dát nějaký aha moment a že by ses z toho měla poučit. Jestliže jsi vyrostla v rodině, kde se vaši hádali a sem tam táta mámě jednu plesknul, nebo minimálně s ním tvoje máma nebyla šťastná a její sebevědomí vlastně vůbec neexistovalo, pravděpodobně teď máš vztah, kde ti tvůj partner sem tam jednu natáhne nebo s tebou prostě jen nejedná tak, jak by asi měl… A jak chceš učit svou dceru či svého syna sebelásce, když ty si sama sebe nevážíš? Když jsi ve vztahu s partnerem, který taky nevyrostl v láskyplném prostředí? Co potom chceš předávat, když to nemáš?

Začni u sebe

Věř mi, ale že to jde změnit. Ono to dítě s tebou možná mluvit nebude. Možná na něm nepoznáš, že je něco špatně. Možná se bude chovat všelijak. Já jsem třeba strašně zlobila a vyžadovala jsem pozornost za každou cenu. Byla jsem nezkrotná, protože doma jsem měla ustřižená křidýlka a nemohla jsem v jednu životní etapu říci žádný svůj názor. A dneska? Dneska jsem příliš emancipovaná. Příliš sólo a dominantní a přes moje názory nejede vlak. Protože v minulosti jsem byla ve škole uťápnutá a přehlížená a taky šikanovaná. Tak se to prostě projevuje takhle. Dneska vím, že pokud nechci, aby Viki měla nízké sebevědomí, strach a aby byla terčem posměchu a zároveň byla pokorná, je třeba jí vést od začátku. Do tří let mají ty dětičky tak nějak tu mysl neposkvrněnou a jsou tvárné. Později už v sobě mají leccos zakořeněno a jen těžko je toho zbavujeme.

Proto mě má hodně lidí za blázna, jelikož sebe dávám na první místo. Proto nikdo nechápal, že jsem Viki „sebrala“ tátu. Proto si hodně lidí ťukalo na čelo, když jsem chtěla jít do dražšího bytu místo do levnějšího a horšího. Proto se mi všichni smáli a utahovali si ze mě, když jsem dřív hodně střídala práce a pak chtěla podnikat a začala s Mary Kay, která je pro mnoho lidí trapným letadlem. Protože přece potřebuju bejt šťastná. V tom vztahu jsem to nebyla já. Byla jsem pouhá nádoba, jakási prázdná skořápka. Považovali mě za arogantní, protože jsem měla sny a chtěla si je plnit a stála si za svým. Měla jsem moc hlavu v oblacích.

Jenže mým úkolem není uspokojit očekávání druhých. Mým hlavním cílem je se za dvacet let otočit a vidět svou dceru, která má šťastný vztah, jen září a její kariéra jen vzkvétá. A je jedno, jestli s výučním listem nebo s titulem Ing. Chci vidět dceru, která rozdává lásku, protože jí v sobě spoustu má a která srší zdravým sebevědomým, umí se o sebe postarat a ví, co chce. Dceru, která je ŠŤASTNÁ a je fuk, jestli je vdaná, má už tři děti nebo nechce žádné. Dceru, která je sama sebou a je na to pyšná… A toho docílí jedině tak, že vyroste v prostředí lidí, kteří přesně takto žijí. A zda to bude tatínek nebo jiný strejda, který maminku miluje nade vše a ona jeho, na tom vůbec nesejde…

Komentáře